10. – 12. května 2013 se v prostorách brněnského výstaviště konal jubilejní desátý ročník festivalu anime a mangy – ANIMEFEST 2013. Můj letošní pohled na něj bude třístranný – jednak z pozice organizátora (letos jsem se zase starala o webové soutěže), poté z pozice přednášejícího (měla jsem tam přednáško-workshop o základech japonštiny) a v neposlední řadě z pozice návštěvníka (protože i já si ráda ve volných chvílích vychutnávám fest jako konzument :)

Takže hurá na report!

Pátek

Skoro celou cestu vlakem jsem v souvislosti s výročím Animefestu rozjímala nad tím, kam se fest za ty roky posunul a jak jsem na jeho dnešní postavení hrdá. Radost mi dělalo třeba už jen to, že akce tohohle typu na vás může seriózně vykouknout po otevření hlavní stránky BVV (teď už samozřejmě ne, ale před festem to tam fakt trčelo jako hlavní událost – po boku Majálesu a koncertu Kabátů). Došlo mi, že na fest tak nějak trpím a i když se podílím pouze na malé části, přece jen na něm něco řeším a jsem s ním v kontaktu vždy přibližně devět měsíců z dvanácti a za tu dobu se nějaké to rodičovské pouto vytvoří ;) A ve vlaku na místo činu jsem si ujasnila, že jsem na „náš“ festival prostě patřičně hrdá.

Tahle pýcha a osobní hrdost mi byla po příjezdu na Výstavistě sražena hned u vstupu a to rovnou několikanásobně (podrobně to tu teď nebudu rozebírat). Organizace websoutěží pro brněnský festival z Prahy je prostě nevděčná. A to kvůli tomu, že jde o websoutěže i kvůli tomu, že je to přes půl republiky.

Pocit zneuznání mi byl za nějaký čas částečně vykompenzován předvedením mé osoby na podiu během Zahájení spolu s dalšími důležitými osobnostmi a hosty festivalu (zjevně vybranými pro tuto příležitost pomocí metody „random hintzu style“) a protekčním kouskem marcipánu ke standardnímu přídělu dortu. Výroční dort byl vůbec super, slyšela jsem o něm jen letmo (poznámka zcela mimo mísu: Vážně se ta budova u nádraží jmenuje „letmo“ nebo je to jen nesouvisející nápis na ní?), takže i mě mile potěšilo, jak byl obří a že byl rozdáván všem návštěvníkům.

Po zahájení a Křtu Vějíře jsem měla v plánu podívat se na Fest*Dance. Na tenhle bod programu, který si fanoušci a návštěvníci stránek vypsali a vyprosili, jsem byla dost zvědavá. Když se ale ve chvíli, kdy měla celá soutěž začínat, chudák zmatená moderátorka teprve začínala shánět po soutěžících (zjevně do té doby žádný z nich nedorazil), začalo mi být jasné, že asi něco nebude v pořádku. Abych to neprotahovala, statistiky jsou následující:

• soutěžních slotů: 10
• přihlášených soutěžících: 6
• vystupujících soutěžících: 2 týmy a 2 jednotlivci
• zpoždění začátku pořadu (doba, po kterou diváci čekali ve tmavém tichém sále): cca 45 minut
• původní plán trvání pořadu: 90 minut
• výsledná délka pořadu: 30 minut (takže další bod programu mohl začít na čas – hurá!)

Na webu to zhruba poslední dva roky chvílemi vypadalo, že organizátoři Animefestu jsou ztělesněné zlo a odpírají všem tancechtivým otaku právo na jejich vlastní soutěž, do které by se jich samozřejmě přihlásily desítky, jen kdyby taková soutěž byla. Realita byla tedy dosti odlišná, jak už to tak bývá. Úroveň soutěžících ovšem byla překvapivě dobrá (a to i včetně komické vložky improvizujícícho týpka s dvěma kosami z Akatsuki teamu :) Pokud to ale budeme považovat za nultý testovací ročník a do příště se podaří odstranit technické problémy, přeprogramovat moderátorku a přihlásí se větší množství soutěžících, mohla by se z toho vyklubat dost zábavná a divácky zajímavá soutěž.

Zbytek pátečního večera už jsem trávila jen idlením a pokecem s přáteli u registrací. To ovšem neznamená, že by to byla nějaká méně důležitá část dne, naopak. Takovéhle chvíle klábosení a drbání se známými, na které nemáte třeba jindy možnost natrefit, bývají na conech často tou nejlepší a nejcennější částí.

Okolo půlnoci nastal čas přesunout se k našim noclehodárcům a při tom konečně zažít kouzlo brněnských rozjezdů nacpaných až po střechu otaku. Musím říct, že jsem si to docela užila, mám ráda davové akce a takový ten pocit sounáležitosti, ale myslím, že jednou do roka mi tento zážitek bude stačit.

Příjezdem k Sykymu a Motimu ale den ještě končit neměl, protože nás čekal nabitý program Sykyconu a Moticonu! Jelikož šlo ale o první ročník, řekla jsem si, že Záznamy přednášek z minulých let asi vynechám a zvolila jsem rovnou Workshop spánku v pokojovém sále.

Sobota

Vzhledem k tomu, že nejsme s Jarníkem už tak mladí ani tak nadšení jako naši spolunocležníci, ignorovali jsme jejich budíčky v pět i v sedm ráno a na fest dorazili až na pohodu tak, abychom se stihli nasnídat, pokecat s nově přišedšími kamarády a přijít včas na přednášku Trpy a Hintzua o Novinkách v anime. Chlapci si nejspíš řekli, že flejmovat na netu je nuda, kdežto vytrolit 450 lidí naživo, to už je jiná liga. Nicméně Novinky z roku 2003 byly fajn nostalgie a koncepčně zapadly do jednoho z pseudotémat letošního festivalu (10. výročí).

Když skončily Novinky, už se začal blížit čas mé vlastní přednášky a nezbývalo nám tedy moc času na nějaký rozumný oběd. I vyzkoušeli jsme Novinku v občerstvování AF 2013 – stan Černé hory. Osobně mi to přišlo jako fajn zlepšovák. Pořádně se tam sice nenajíte, ale na akutní hlad tam vždy nějakou náplast měli a malinovka, ta vždycky potěší.

Po polední svačince jsme si osahali Light Huntera (to je taková ta velká kovová věc s blikajícími světly, co byla v koutku hudebních her v Rotundě, nikoliv něčí nick) a pak už se začal blížit čas mé přednášky.

Měla jsem štěstí, že přede mnou byla v sále Morava v programu hodinová pauza a tedy dost času se připravit. Takže jsem se v klidu domluvila s promítačem, ozkoušela veškerou techniku a pak za pomoci hintzua a náhodně kolemjdoucích přátel přestavěla židle v sále, tak aby se divákům lépe koukalo. Letos jsem dokonce dostala k přednášce vodu (dokonce s limetkou a dokonce na požádání i pro mých 5 dobrovolníků zneužívaných v průběhu přednášky). Tohoto privilegia se dle mých informací z doslechu mnoha přednášejícím vůbec nedostalo (ačkoliv kvůli němu všichni vyplňují takový srandapapír), takže si toho vážím.

Letos jsem zvolila mírně experimentální téma – Japonština v anime pro úplné začátečníky. Cílem bylo naučit diváky japonštinou nepolíbené zamachrovat nějakou tou japonskou větičkou a identifikovat slova jako baka nebo pancu, když je zaslechnou v anime. Úroveň tedy byla taková, že jsem si ji já i se svou japonštinou troufla odpřednášet. Formu přednášky jsem musela pro tak velký sál zvolit taky netypickou. V tolika lidech to nešlo udělat ideálním workshopovým způsobem, tak jsem vymyslela formát „5 dobrovolníků se snaží se něco naučit a ostatní se jim smějí“. A zdá se, že to fungovalo.

Ač se mi zjevně propašovalo do publika i mezi dobrovolníky pár profesionálních japanistů (ty potvory vám vlezou všude), uši ani oči nikomu nekrvácely, takže snad v klidu.

Svůj odstavec si zaslouží i dotazy, které přišly od diváků po přednášce. Jeden z nich byl prostý: „A co je to to hentai?“, ovšem vzhledem k tomu, že byl od pána, který už několik let objíždí cony a poctivě si zapisuje na všech přednáškách, moc nevěřím, že by to opravdu nevěděl. Tipovala bych spíš na to, že se přišel pokusit dostat mě do rozpaků. Proto se také nespokojil se vzletným opisem a vytrval v nechápavém výrazu, dokud jsem neřekla „pornografická manga“.

Pak mě ještě překvapili dva kluci, co potřebovali pomoct s překladem japonské znělky Gumídků, kterou uměli poctivě nazpaměť. No, začátek jsme dali dohromady poměrně úspěšně. A patří jim moje pomyslná cena za nejlepší dotaz :)

Následoval oběd v proslavené restauraci Železná růže. Víceméně vše při starém, i když tentokrát docela platilo, že o co nepříjemnější obsluha, o to chutnější jídlo. A porce teda obrovské (i když kvůli tomu musel být asi obsluhující pán ještě o stupeň neurvalejší, aby zůstala harmonie zachována). Ale příště tam páchnu zas jen v případě, že nebude na nic jiného čas.

Z Růže jsme se přejedení vypotáceli akorát včas, abychom se dostali na Osobnosti Animefestu. Poměrně zajímavou debatu s otci a praotci Animefestu moderoval Trpaslík v růžovém AF tričku. Ještě o něco zábavnější než tahle diskuse mi přišly dvě fámy, které po ní začaly kolovat. První je taková, že jak byli tu hodinu všichni důležití lidé s rozhodovací pravomocí nakumulovaní v jedné místnosti, v celém zbytku prostor zavládl chaos. Druhá fáma pojednává o tom, že po skončení diskuse prudce vzrostly prodeje růžových triček. Absolutně nevím, co je na nich pravdy, ale historky jsou to pěkné :)

Necelou hodinku před tím, než měla začít Grekova přednáška Kruté střety s realitou, jsme se shlukli okolo Greka s tím, že bez něj nám jeho přednáška nemůže utéct. Když jsme se přednášce přiblížili časově i místně ještě blíže, zvolili jsme taktiku „budeme se ho držet za šos, tak se na tu přednášku dostat musíme“. Seritka to vzala dokonce doslovně. A tak jsme s lapeným Grekem čekali ve frontochumlu na jeho vlastní přednášku. Bohužel nám ho organizátoři vyfoukli ze spárů a na přednášku jsme se nakonec nedostali. Malinovka ve stanu ale posloužila jako univerzální kompenzace nezdarů.

Na přednášku chill o kuriózních proměnách japonských historických hrdinů v anime jsme se o hodinu později už dostali. Odnesla jsem si z ní především poučení, že Japonci rádi předělávají historické hrdiny na roztomilé holčičky. Ale upřímně, co Japonci nepředělávají rádi na roztomilé holčičky? A dozvěděla jsem se o několika anime s pseudohistorickými postavami, o kterých jsem do té doby vůbec neslyšela. Stejně jsem se ale půlku přednášky zoufale snažila si vzpomenout, jak se sakra jmenuje to anime, kde je spousta rádobybišoňů reinkarnovaných z japonských dějin, všichni mají aspoň 4 jména, která nahodile prohazují a neorientovala jsem se v tom, ani když jsem na to koukala při psaní části diplomky, která se týkala japonské historie. Vzpomněla jsem si. Mirage of Blaze. Napadlo nás pak pár dalších anime, která by se do přednášky hodila, ale nemohlo se tam vejít všechno. A možná ani nebyly ty proměny tak kuriózní. Každopádně chill potěšila zařazením jedné z mých hipster otaku srdcovek Mudazumo Naki Kaikaku.

Dál v našem programu následovala beseda o zahraničních conech, která ale začala s velkým zpožděním a ještě prezentací „zahraničního hosta“ ze Slovenska. Vyslechli jsme si tedy asi 20 minut povídání a promítání o slovenských conech a pak už byl čas jít frontovat jinam. V té další frontě s námi stepovali Cyloni, tou dobou už značně rozmrzelí z toho, jak kvůli skluzům v programu a frontám z posledních několika přednášek stihli právě jen tu frontu a už ani kus přednášky, protože byl čas jít stát frontu na další.

My už žádný další důležitý bod programu v plánu neměli, a tak jsme si poctivě vyčekali na Základy biologie pro otaku, což bylo jednoznačně správné rozhodnutí. Tahle přednáška byla pro mě osobně nejlepší z celého Animefestu. Byla ve správné míře zajímavá, poučná a k tématu. Bylo vidět, že Laknea ví, o čem mluví. To jsem letos u přednášek na festu oceňovala asi nejvíc – když o něčem mluvili přímo odborníci na danou oblast a ne někdo, kdo si to nastudoval dva týdny předem. Má to hned jiný šmrnc. A takových přednášek bylo letos hned několik, což mě těší.

Na biologii jsme se tedy dozvěděli spoustu nových věcí jako třeba o dědičnosti krevních skupin, čím a proč svítí světlušky, zda existuje gen homosexuality nebo jak dělá která cikáda. Taky si po ní dokážu odpovědět na některé zásadní otázky, které mě pronásledovaly už delší dobu. Třeba jestli takové ty růžové stromy s huňatými květy, co jsou často vidění v Praze a všichni je fotí do Sakura Saku, jsou opravdu právoplatné sakury. (Jsou.) Nebo, jestli „brouk, co dělá MEMEMEMEMÉÉÉÉ“, o kterém mi kdysi vyprávěl jeden Korejec, byl opravdu cikáda. (Určitě byl.) Já z téhle přednášky měla prostě vážně radost.

Dostali jsme se pak ještě na Wolfiiho přednášku o Kyoto Animation, ale na ní už jsem dost padala únavou, tak si moc nepamatuji. Z polospánku mě probraly samozřejmě jen mé ženské instinkty, když se mluvilo o Swimming anime :) Celkově se nám dostalo shrnutí toho, co kdy tohle studio vyprodukovalo, jací fešáci jsou v jeho top managementu a na co se asi můžeme těšit do budoucna.

 Přes noc na Sykyconu a Moticonu jsem pak navštívila Meditaci pro yaoistky. Ač nejsem yaoistka, proti konkurenčnímu programovému bodu (sedmihodinovému větrání), to byla jasná volba.

Neděle

Ráno nás trochu mrzelo, že návštěvou Animefestu přijdeme o Velké divadlo kjógenu, ale i na AF na neděli nějaký ten zajímavý program zbyl. Třeba pan Waschka a jeho Kirito 100, kde se svou bandou šermířů-učedníků názorně předváděl, jako moc jsou které souboje nesmyslné v anime Sword Art Online. Anime jsem neviděla, ale stejně jsem si program užila. Profesionálové prostě asi nikdy nezklamou.

Poslední přednáškou, co jsme na Animefestu viděli, byla Japonské hry, slash a jiné bizarní neduhy od Yuffie. Yuffie jsem ještě nikdy přednášet neviděla, ač jsem na ni vždycky slyšela jen samé chvalozpěvy. Téma bylo sice trochu laciné, ale podané fakt pěkně. A mezi řádky opět prosvítalo to, že Yuffie je z oboru (teď myslím herního, ne slashového… i když to možná taky ;) a má to celé v malíku.

Yuffie skončila o něco dřív, a tak jsem před vyhlašováním soutěží měla ještě čas sehnat něco k jídlu. Volba padla na stánek Japamanie, který byl přímo v Rotundě a nabízel čerstvá zaručeně japonská jídla. V neděli zrovna jeli „nudle a cosi na tom“ (tuším, že to byla gyoza). Kvalitu neposoudím, měla jsem hlad, takže to bylo výborné. A ještě jsem stihla být včas v zákulisí na Vyhlášení soutěží.

Aby měla moje historka z vyhlašování soutěží jasné souvislosti, musím se na okamžik vrátit v čase. Když jsem dorazila v sobotu na svou přednášku, na plátně už byla hezky nachystaná moje prezentace. Nebyla to ale prezentace k přednášce, nýbrž k rekapitulaci webových soutěží. Close enough. A promítač byl roztomile překvapen, že prezentace s titulkem „Vyhlášení webových soutěží“ opravdu není ta k přednášce o japonštině. Každopádně jsem tedy den před vyhlašováním soutěží viděla očividný důkaz toho, že prezentace k websoutěžím existuje a na AF počítačích (někde) je.

Akorát najednou nebyla ve chvíli, kdy byla potřeba, tedy v neděli. To jsem si tak nakráčela před plnou Rotundu dle programu vyhlásit websoutěže, poprosím o prezentaci a ejhle. Nic. Reakce žádná, krom chytrých rad z publika jako „Tak to odprezentuj bez toho.“ Vzhledem k tomu, že cílem rekapitulace websoutěží je hlavně ukázat, jak jsou otaku kreativní a promítnout na plátno vítězné výtvory, polilo mě horko. V duchu jsem se proklínala, že jsem místo shánění nějakých cen pro nejaktivnější soutěžící těsně před vyhlášením, nešla radši zkontrolovat promítače, zda mají tu prezentaci na správném místě. Člověk, co to promítal prý v onen trapný okamžik prohlásil, že „prezentace nebyla dodaná“ a tvářil se, že to dál řešit nehodlá. Ještě, že jsem ho neviděla ani neslyšela.

Abych nenudila diváky čekáním, řekla jsem si, že to prostě shrnu do dvou minut, přečtu vítěze a nebudu dál zdržovat. V tu chvíli zasáhla vyšší moc (tipuji, že Sir Kraso) a prezentace se záhadně objevila. Takže velké mínus pro techniku obecně za nepřipravenost, ale zase plus pro Krasa za rychlou záchranu… když už k ní muselo dojít.

Po vyhlášení soutěží následovalo už jen oficiální Zakončení conu se spoustou dobrých i špatných dotazů z publika a jedním vtipným failem, kdy se divačka nejspíš v dobré víře chtěla podělit o jistou podpultovou informaci, ale provedla to na programu, který byl nahráván a přímo streamován na internet.

Brněnský festovní víkend jsem zakončila obědovečeří v Pivovarském domě společně s pražskou čajovnovou bandou (a.k.a. Mňangačiči), kterou můžete znát z Animefestu jakožto častý terč vtípků přednášejících Brňáků. Znáte to, co se škádlívá… Však my jim to na Akiconu určitě vrátíme :) Na ten jsme tam mimochodem vymysleli několik více či méně použitelných experimentů. Co byste například řekli tomu, kdyby všichni návštěvníci, kteří přijdou v cosplayi Greka, měli slevu na vstupném? Každopádně, Akicon bude mít letos také své desáté výročí, tak doufám, že se tam s vámi potkám. Na viděnou!

fotky (c) Lusi, McLobo,  Butrix, Gorthaur

This entry was posted on Sobota, Květen 25th, 2013 at 10:27 and is filed under Reporty. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.