Animefest 2012 – s chřipkou v zádech a třemi hvězdami u boku

15.5.2012 by Lusi -

Animefest je nejstarší, největší a nejlepší festival japonského animovaného filmu u nás, který se koná pravidelně začátkem května v Brně. Letošní ročník proběhl v době od 4. do 6. května 2012 nově na brněnském výstavišti a v jeho organizaci jsem měla pařáty i já. Ne tedy v organizaci na místě, tam jsem pouze přicmrndávala a střihla si jednu přednášku, měla jsem pod palcem především sekci webových soutěží, které probíhaly už několik měsíců před samotnou akcí. Pokud si pamatujete na slogan z roku 2009 „Con, který trvá celý rok“, tak vězte, že pro některé z organizátorů je to dodnes pravda. Kdo chce vědět, jak jsem letošní ročník prožila já, nechť si přečte tento nehorázně dlouhý článek.

Formu tohoto reportu ovlivní dva faktory zmíněné v nadpisu. Prvním z nich je, že jsem celou akci vnímala z pozice organizátora a mám tak trochu chuť napsat report naruby. Návštěvníci píšou o tom, jak se jim líbilo nebo nelíbilo na akci, takže já bych naopak mohla napsat, jak se mi líbili návštěvníci :) Druhým faktorem je pak to, že chřipka, se kterou jsem celý festival absolvovala, mi už trochu přerostla přes hlavu a zůstala jsem doma na neschopence. Co to znamená pro tento článek? Že mám spoustu času ho napsat pořádně dlouhý!  Ale nebojte, rozdělím to na dvě části. V první jen bodově vyjmenuji pár lidí, kteří mě během akce něčím potěšili, ve druhé se pak podrobněji rozepíšu o všech subjektivně podaných náhodných a nezajímavých věcech, které mě na letošním Animefestu potkaly.

Kterak jste byli úžasní

Nevím, jestli jsem měla zastřené smysly chřipkou nebo čím to bylo, každopádně mi letos na festu připadalo strašně moc lidí jako neskutečně skvělí jedinci. Dokonce i ti, kteří byli úžasní už defaultně, mi přišli tentokrát ještě úžasnější. A to já na lidi koukám povětšinou skepticky, takovou koncentraci parádních lidí jsem neviděla, ani nepamatuju. Abych to shrnula, hromada z vás mě ohromně potěšila tím, jací jste nebo co jste dělali a děláte. Tady je random výběr pro příklad:

  • Rozmanití cosplayeři – měla jsem fakt radost, jak se zóna zájmů (nejen) cosplayerů postupně rozšiřuje i mimo anime. Krom všech školaček, robotů a zvířátek tak člověk mohl na festu narazit třeba na dokonalé nazgûly nebo Disney princezny.
  • Stejně tak ti, co se prohrabovali plackami a docenili spoustu neanime věcí. Plus prodejci těch placek, samozřejmě.
  • Zahraniční hosté – že vůbec přijeli a byli prostě okouzlující.
  • Skeletom – za erární čaj – geniální nápad, co mi zachránil hlas.
  • Cyloni – jsou prostě skvělí. A kreativní.
  • Technici v sále A –  během mojí přednášky neselhala žádná technika a to se rovná malému zázraku.
  • Kreativní návštěvník mé přednášky, co vymyslel bu bu bu.
  • „Free whatever“ řada – oceňuji imaginativní přístup, free hugs už jsou nuda.
  • Cosplayerky z Nichijou a Skip Beat – jen tak, že tam byly.
  • Otaku, co umí anglicky natolik, že přednáška a workshop J. Clementse nemusely být tlumočeny.
  • Claire a její ukulele – mám radost z každého, kdo si pořídí ukulele, a z těch, co ho nosí na veřejnost dvojnásobnou.
  • Filip a Ledman – že dali přednost obědu v Indii s námi před pivovarem s davem.
  • Vrchní organizátorstvo – za zachování chladných hlav i při zdánlivém konci světa (a že jich je vždycky za fest hned několik) a vůbec.
  • A spousta dalších lidí, především návštěvníci, kteří se chovali ukázněně.
Všechno bude konkrétněji rozepsáno v následujícím podrobném reportu.

Kompletní report z akce („TL;DR report“)

Pátek

Cesta na Animefest nebyla nic moc. Ve vlaku bylo sice fajn a seděli jsme celou cestu, ale chřipka, která se mě držela už asi od úterý se rozhodla zrovna v pátek odpoledne eskalovat (a to už se ve čtvrtek tvářila zcela na odchodu :/ ). Většinu cesty jsem tak strávila cucáním medových Halls a pomerančových Strepsils prokládaným strachováním se, abych do přednášky neztratila hlas úplně… Nejspíš jsem to tím přivolala, protože od toho momentu se mi mluvilo hůř a hůř.

V Brně se nám podařilo celkem rychle najít správnou šalinu a přítomnost hlučných, divně oblečených lidí nás v tom jen utvrdila. Na výstaviště jsme se dostali někdy okolo půl šesté, odhodili zavazadla, rozkoukali se po prostorách a show mohla začít.

Úderem šesté hodiny jsme se samozřejmě šli podívat na zahájení. Byly trochu zmatky v organizaci vpouštění obecenstva dovnitř – zda se smí stát v Rotundě za sedačkami nebo ne, což nejdřív bylo zakázané, ale v pozdějších hodinách už tam byli lidé pouštěni. Později jsem se ale dozvěděla, že zmatky nebyly úplně na naší straně. Původní pokyny od vedení výstaviště obsahovaly opravdu zákaz stání kdekoliv mimo židle. Až po náporu návštěvníků jsme dostali výjimku na státní diváků tam, kde to nebude přímo v rozporu s požárními předpisy.

Zahájení probíhalo, jak mělo. Krátké úvodní slovo od Trpaslíka a Kalisto, seznámení s pravidly, představení zahraničních hostů a uvedení živých maskotů jako náhrady za absenci pokračování mangy v letošním zinu. Na maskotech musím ocenit především provedení kostýmů. Fusska byla doslova jak vystřižená z plakátu a Aldy co neměl jak vystřižené z plakátu, to dohnal šarmem. Po maskotech přišlo na řadu promítání soutěžních AMV. Vydržela jsem jich asi 10, nicméně po zjištění, že jich není 12, ale 16, jsem si přiznala, že to do konce nedám a vyrazila radši na průzkum okolí.

Na chvíli jsme zakotvili v Maid Café, kde jsme po pár minutách potkali Elien, která nás obdařila orgovskými visačkami. Byly mi uděleny tři hvězdy. Pokud je to hodnocení podobné hotelům, tak to vůbec není zlé. Slušná úroveň, kvalitní služby, jen trochu menší výběr snídaní – to zní jako já.

Ke své nelibosti jsem zjistila, že hlas se mi zhoršuje každou minutou. Zkusila jsem to vylepšit čajem v Maidu a asi pěti Strepsilskami a výsledek nic moc. Začínala jsem se seriózně obávat, jestli vůbec budu schopná na přednášce něco říct, ale na zrušení už bylo pozdě.

Hlas se mi začal zlepšovat (resp. se vůbec objevovat) až zázračnou kombinací Hejtyho hašlerek a erárního čaje. Ve chvíli, kdy jsem ve skladu objevila krabici Liptonu, rychlovarnou minikonvičku a půllitrové kelímky, blahořečila jsem Skeletoma za prozíravost v nákupu zásob a záchranu mé přednášky. Další naprostou prkotinou, která mě ale v ten moment vážně potěšila, bylo objevení skvělé fíčury mé nové sukně. Pořídila jsem si totiž pár dní před festem zbrusu novou sukni, abych nepřednášela v okoukaném ohozu. Až tady jsem ale zjistila, že ona sukně obsahuje naprosto ultimátní poutko jako stvořené k přivázání visačky. Bylo na dokonale příhodném místě a pouze na jedné straně sukně, takže nemohlo být zamýšlené na nic jiného. I zaradovala jsem se z vydařeného nákupu a s kýblem čaje v ruce vyrazila vstříc zas nějakému tomu programu.

Zašlí jsme  na experimentální zkoušku nové soutěže Mlsné jazýčky. Ve zkratce šlo o to, že několika zábavným „otaku celebritám“ se zavázanýma očima bylo podáváno různou měrou chutné či nechutné jídlo a pití a jejich úkolem bylo poznat, co pozřeli, nebo to vysvětlit publiku tak, aby uhodlo. Soutěž moderoval Trpaslík a u stolečku se surovinami se krčili a potutelně usmívali Prasátko s Hintzuem, tak předpokládám, že v tom měli taky pařáty. Na to, že to byla v podstatě veřejná zkouška ještě ne úplně vychytané soutěže, užili jsme si vcelku zábavnou hodinku. Pro ilustraci jeden příklad dialogu:

Trpaslík (moderátor): Popiš divákům, co jsi právě vypil.
Alexej (soutěžící): Je to takové nemastné, neslané, úplně bez chuti. A  není v tom žádný alkohol.
Kdosi v publiku: Voda.
Trpaslík: Ne, voda to není. Dám vám nápovědu. Začíná to na Č…
Kdosi v publiku: Čůrání.
Kdosi v publiku 2: Čaj?
Trpaslík: Ano správně, byl to Čaj Moči (skutečný název japonského čaje)
Publikum: Takže ten první měl pravdu!

Soutěž byla korunována spontánní odplatou soutěžících, kdy se vrhli na organizátory a přinutili je ochutnat jejich vlastní medicínu v ještě horším provedení – smíchali některé ingredience ze soutěže dohromady. Tvůrci soutěže tak byli nuceni pozřít skvosty jako „jesenka s wasabi“ a „dali jsme tam všechno to hnusný a ještě čili pastu“. Doufám, že tvůrci soutěže do příště vychytají všechny mouchy a tenhle typ programu se bude příští rok opakovat. Nakonec to totiž bylo zábavnější, než jsem čekala.

Po soutěži už byl už skoro čas na moji přednášku – Zájmové aktivity na školní půdě. Letos mi před festivalem byla dána možnost zažádat si o cokoliv, co budu k přednášce potřebovat, že mi to bude logistickou sekcí splněno. Napsala jsem si o kompetentního technika a funkční prezentér. Když už jsem byla v tom, připsala jsem ještě stoleček a minerálku, které mi sice nakonec dopraveny nebyly, ale hlavně, že vyšly první 2 body požadavku. A stoleček se povedlo na místě operativně taky někde ukradnout, takže paráda. Šlo o první přednášku na Animefestu, kde mi neselhala žádná technika. Zázrak! Abych to vykompenzovala, selhával mi aspoň hlas. Ale mnohem míň, než jsem čekala. Rozmluvila jsem se celkem slušně. Ale jak jsem byla unavená a nemocná, povedlo se mi vynechat několik připravených skvělých vtipů, včetně jednoho na Greka. No nic, smůla. Přednáška rozhodně nebyla zdaleka stoprocentní, ale doufám, že si z ní diváci odnesli aspoň něco. Minimální cíl, aby si všichni zapamatovali, že klub se řekne „bu“, byl, zdá se, splněn. Někteří diváci byli dokonce schopni dané slovíčko rovnou kreativně použít. Člověk, který na místě vymyslel „strašící klub bu bu bu“ mě opravdu potěšil a pobavil.

Na našem programu následovala hintzuova přednáška. Moc si z ní nepamatuji, protože mě rozptylovala spousta věcí: únava, rozlitý zbytek čaje, festovní zin, zvonící budík v batohu… Znáte takovou tu trapnou situaci, kdy vám pekelně dlouho zvoní telefon, ale nepoznáte ho, protože máte nové vyzvánění/telefon? Tak něco podobného se mi stalo s budíkem, který jsem si přinesla pro svou vlastní přednášku. Z nějakého důvodu na něm byl nastavený alarm na za deset půlnoc. Naštěstí mě napadlo dost brzy, že to pípání může být můj budík, naneštěstí jsem ale nezjistila, jak vypnout. Zachránil to Jarník, který s ním hrdinně vyběhl ze sálu a tam ho nějak zneškodnil.

Co se samotné přednášky týče, překvapilo mě, že v sále byl kromě mě pouze jeden další člověk, co se přiznal k tomu, že viděl Black Heaven. No tak lidi, přece jsem to na přednášce na Akiconu nedoporučovala jen tak pro srandu králíkům!

Po přednášce už jsme se jen tak poflakovali po prostorách festu. Chvíli jsme si povídali s Motim, protože měl v tu chvíli nejlepší tričko v okolí a Ledman se Seritkou nám někam utekli (stíhali poslední rozjezd či tak něco). Ledman měl mimochodem taky parádní triko (časem možná doplním fotky).

Sobota

Sobota patřila mistrovství v tanečních hrách a obřímu dilematu, zda se účastnit. Když jsem letos na Silvestru zjistila, jak mé DDR skilly příšerně propadly, dala jsem si předsevzetí, že zase natrénuju aspoň na takovou úroveň, abych mohla do kvalifikace na mistrovství. Hezky jsem si naplánovala tréninkový plán do října, kdy se mělo mistrovství konat a najednou PLESK, mistrovství bude už v květnu na Animefestu. Fajn, začala jsem trénovat trochu rychlejš a snížila své cíle (stačí, když se za sebe v té kvalifikaci nebudu moc stydět). Jak se blížil fest a rozhodlo se, že letos budou mužská a ženská kategorie zvlášť, začalo to vypadat nadějně a pak zas PLESK. Ta pitomá chřipka. Na MČR jsem se fakt hrozně těšila, ale nebyla jsem úplně ve stavu, kdy by asi bylo vhodné skákat. Ale poslední dva roky jsem se na mistrovství z různých důvodů nedostala a tentokrát přijelo za mnou na AF… V noci z pátka na sobotu jsem se sice viděla pravděpodobněji na pohotovosti než na padu, ale ráno mi zas otrnulo a přišlo mi, že krom bolesti v krku jsem vlastně úplně fit. A zde přišlo mega dilema. Bádala jsem a bádala, než přišel okamžik O, tedy K – kvalifikace. Věděla jsem, že kdybych to aspoň nezkusila, celý rok bych si to vyčítala, tak jsem si řekla, že kvalifikace a konec. Z ženské kategorie měly postoupit jen 4 finalistky a pady dost missovaly, takže jsem to viděla bez naděje na postup.

Jaké bylo moje překvapení pár hodin poté, když jsem zjistila, že jsem postoupila nejen do finále žen, ale těsně i do mezinárodní soutěže bez rozdílu pohlaví, která měla s MČR společnou kvalifikaci. A dilema začalo nanovo. Nakonec jsem se rozhodla pro cestu kompromisu touhy a odpovědnosti – mistrovství odskáču, z mezinárodního turnaje odstoupím a v pondělí si zajdu k doktorovi a případně se poctivě vyležím.

Než začal hlavní turnaj, zašla jsem na oběd s partou pár fajnových lidí, které jsem ráda po delší době viděla, do místní putyky Železná růže. Stihli jsme to těsně před vyjedením posledních zásob, takže oběd v pohodě. A Bojindovy nezaměnitelné historky mu dodaly ten správný šmrnc. Akorát ten čaj už mi pomalu začínal lézt krkem.

Do ženského finále mistrovství postoupila skvadra ve složení S’Tsung, Centime, Rin a já, takže bylo v podstatě předem jasné, že si to s Rin rozdáme o třetí místo. A tak se také stalo. Původně jsme dle pravidel měly skákat songy obtížnosti 10, ale známe své limity a ukecaly jsme to na 9. Byl to super souboj a nakonec jsme prohrála jen o 0.7%, škoda jen, že jsem si to nemohla víc užít. Každopádně nelituju.

Díky tomu, že jsem vzdala ten mezinárodní turnaj, měla jsem čas jít se podívat na přednášku Jonathana Clementse Wrong About Anime, která byla famózní. Takhle si představuji zasvěcenou přednášku zahraničního hosta. Mám ráda lidi, kteří se ve svém oboru fakt vyznají a navíc dokážou vše brát s nadhledem. A ještě to podat s vtipem. Měla jsem radost, že valná většina sálu rozuměla dostatečně anglicky a odhlasovala přednášku bez tlumočení a zachránila tím polovinu času zajímavého vyprávění. Pro ty, kteří nerozuměli nebo se na přednášku nedostali, chystáme záznam i s titulky.

Po Jonathanovi následovalo v Rotundě vyhlášení soutěží, které jsem začínala já rekapitulací výsledků websoutěží. Původně jsem je chtěla rozebrat podrobně, nabádat k účasti na dalších ročnících a vyhlásit nějaký minisraz pro účastníky. Bohužel na to ale nebyl čas a nebyl hlas, tak jsem jen stručně zopákla vítěze soutěží a tradá z pódia ke svému asi miliontému čaji a hašlerce. Stejně věřím, že i další rok bude účast v soutěžích hojná, i bez spešl pobídek a srazů. Kdyžtak příští rok.

Po dobu vyhlašování dalších soutěží jsme v zákulisí rozebírali zajímavou otázku, zda Shookie Monster voní po sušenkách či nikoliv. Důvěrné zdroje nám pak potvrdily, že správná odpověď je ano.

Na žádnou další přednášku se nám ten večer přes obří fronty už nepodařilo dostat a tak jsme zbytek dne trávili průběžným pokecem s kamarády prokládaným různými speciálními situacemi. Psala jsem si o nich poznámky do mobilu, abych na ně do psaní reportu nezapomněla. Jedna z těch poznámek říká „navlhlý Grek mi ve výtahu vysvětluje, co je to futanari“. Inu, i takové věci se na Animefestu můžou stát. Další z pozoruhodných věcí byla řada lidí nabízejících nejrůznější služby, která se začala formovat ve druhém patře kongresového centra. Krom tradičních a už dost otřepaných free hugs, měli někteří v nabídce free brofists, free kicks nebo třeba free tickling. Zajímavé bylo pozorovat, jak se řada postupně rozrůstá o stále nové a zvláštnější jedince a nabídky. Lidová tvořivost mě prostě baví.

A když už jsem u lidové tvořivosti, (tuším, že Fussčin) nápad dát na stoly místo ubrusů papíry, byl naprosto geniální a přinesl ovoce. Návštěvníci se vyřádili parádně. Na stolech snad dokonce i víc než na obřím vzkazovníku u infostánku. Jen tak mimochodem, někdo si ve feedbacku stěžoval, že jsme neměli rušit vzkazovník… To byl tak nenápadný? I když někdo další zas lamentoval, že jsme neměli rušit přívěskovou soutěž (WHUT!?), takže začínám mít podezření,že se někteří návštěvníci musí žít ve zcela odlišné dimenzi než my. Čekám, kdy začnou psát, že jsme neměli rušit ten Animefest.

Abych se vrátila k sobotnímu večeru. Stihli jme během něj vyzkoušet ještě pár zcela nových věcí jako Reactable nebo Hanafudu. Obojí bylo super a měla jsem fakt radost, že nabízíme tak širokou paletu aktivit.

Neděle

V neděli jsme jako první z programu navštívili přednášku Pokémanz on teh Internetz. O pokémonech nevím ani zbla, ale internety jsou můj oblíbený předmět zkoumání. Přednášející dal na začátku hlasovat, kdo přišel kvůli pokémonům a kdo kvůli internetům a kupodivu jsem nebyla sama. Přednáška jako taková nezklamala. Nabízela přesně to, co jsem čekala – svěží lacinou 4chanoidní zábavu, což po ránu vyloženě bodlo. Prezentace v Prezi celkem pěkně provedená, jen mě zaráželo, že si přednášející často nepamatoval, co v prezentaci následuje. A to už měl tu samou přednášku prý poněkolikáté. Aspoň v tomhle by trochu přípravy na reprízu nezaškodilo. Ale celkově hodnotím kladně přehled v tématu a formu podání.

I před touto přednáškou jsem zažila dav rvoucí se dovnitř hlava nehlava. V tuhle chvíli jsem se snažila chránit svou sklenici s čajem (se kterou jsem během víkendu už téměř srostla) a říkala si, že ty pokémoni tedy musí být fakt něco. Davové mačkanice a fronty byly zcela zřejmě jedním z hlavních mínusů letošního ročníku (i když to, že do sálu se nikdy nevejdou všichni a návštěvníků se vždy objeví ještě víc, než jsme čekali, není žádná novinka). Co se ovšem týče konfliktů při vpouštění do sálů, přišlo mi, že chyba byla rovnoměrně na obou stranách. Někteří orgové se opravdu snažili usměrňovat masy nepřiměřeně hystericky, někteří návštěvníci se ovšem v takových chvílích taky chovali dost neurvale, div se navzájem nepodupali. Už teď se ale snažíme vymyslet nějaká opatření, jak se s těmi frontami propříště vypořádat, tak doufejme, že z toho něco vzejde.

Ukořistěné věci

Další program v neděli už jsme si nechali ujít a já měla konečně čas jít prozkoumat stánky v Rotundě. Přišla jsem naprosto v pravý čas, protože u stánku s plackami měli zrovna megaakci Vše za 30 a ještě 3+1 zdarma. Z nadšení jsem jim ještě nějaký čas všude dělala zaslouženou reklamu. Co všechno jsem ukořistila, můžete vidět na obrázku. Peněženka je ze stánku Yatta.pl.

Po přesunu do KC jsem svými slechy velmi rychle zmerčila ukulele na infostánku. Jeho majitelka byla od té dobroty a nechala mě si ho osahat. Roztomilé koncertní Lanikai v tmavém designu, na které jsem měla spadeno, ale v Praze ho neměli. Moji slintací session přerušil Shookie, který byl ukulelem taktéž fascinován, ale trochu jiným způsobem. Tak malou kytaru prý ještě neviděl…

Shookie Claire a ukulelePřed zakončením jsme chtěli ještě stihnout oběd. Domluvili jsme se s mňangačiči a pár dalšími, že půjdem pojíst něco společně a pak po zakončení šup na vlak. Většina ale odhlasovala pro oběd pivovar a mně došlo, že mám poslední šanci vyzkoušet blízkou indickou restauraci, kterou mi kdosi doporučoval už před festem. Povedlo se mi ale oddělit malou skupinku indiechtivců a vyrazit s nimi. A stálo to za to. Jídlo opravdu perfektní. Mmm. Díky, že jste se s námi trhli.

Zakončení bylo, stejně jako zahájení, jaké má být, jen jsem byla tentokrát vytažena k sezení na pódiu. Asi aby bylo víc cílů, kdyby měli diváci připravená rajčata. Padlo pár chytrých připomínek a dotazů, několik vyčerpávajících odpovědí, nějaká ta vtipná historka a finiš! Akorát se to celé protáhlo přesně tak, že nám ujel ten hromadný vlak na Prahu, tak jsme ještě chvíli setrvali na Výstavišti a pomohli s úklidem. A to je už opravdu vše. Je toho 5 stránek, jsem zvědavá, zda někdo dočte až sem (bez přeskakování). Pokud ano, můžete si přimyslet své jméno do seznamu těch, co mě potěšili. A budu se těšit příští rok!

 

~fotky (c) Lusi, Molík a Hejty

 

5 komentářů: “Animefest 2012 – s chřipkou v zádech a třemi hvězdami u boku”

  1. Christof napsal:

    nevím, jestli je to jako u hotelů, pět hvězdiček nikdo neměl :)

  2. Sykysan napsal:

    Zatím nejlepší report na AF12:-)

  3. Lusi napsal:

    Christof: Pět hvězdiček? Však co by takoví snobáci dělali v organizaci AF? ;)
    Syky: …říká autor ještě lepšího reportu. o.0

  4. Christof napsal:

    doufám, že moje čtyři nejsou snobácké :)

  5. Veve napsal:

    Ach jo, proč já ty reporty vždycky čtu, když je mi potom ještě víc líto, že jsem tam nebyla?
    Ale ráda si vždycky počtu, co jste tam dělali, jak jste to viděli a vnímali, co se vám líbilo a co ne:o) No prostě je radost to číst:o)

Napsat komentář