O druhém listopadovém víkendu se v Praze v KC Zahrada konal jubilejní 10. ročník festivalu anime, mangy a japonské kultury jménem Akicon. Myslím, že už můžu bez výčitek prohlásit Akicon za svůj domovský con. Byl to kdysi první con, na kterém jsem kdy byla, jeden z prvních, na kterém jsem nějak pomáhala, koná se v mém rodném městě a jeho přípravám jsem letos věnovala nejvíc času a úsilí. A dokonce si to moc ráda příští rok zopakuji, bude-li mi to umožněno.

Letos jsem na Akiconu měla 2 vlastní programové body (přednášku a workshop), podílela jsem se na jedné soutěži, pár dalších soutěží jsem se zúčastnila (těch, kde bylo povoleno soutěžení pořadatelů) a před akcí jsem měla pod palcem akiconí twitter a několik dalších věcí okolo. Z tohoto výčtu je nejspíš patrné, jakým způsobem jsem Akicon vnímala já a v jakém stylu se můj subjektivní report ponese.

Přípravy a zahájení

Můj letošní Akicon začal v pátek okolo poledne příjezdem do Zahrady, kde tou dobou měl podle původního odhadu začínat největší frmol a potřeba pomocných rukou. Akční pořadatelé přítomní už od rána ale měli v danou chvíli většinu práce už hotovu, tak jsem se chopila poslední várky cedulí k rozvěšování a chvíli jsem se s nimi proběhala po všech patrech. Jelikož ale do otevření i briefingu pořadatelů zbývalo stále dost času, věnovala jsem se dolaďování otázek s týmem Animestopu a elektronickému odpovídání návštěvníkům, kteří na poslední chvíli zjistili, že si smazali mail se vstupenkou nebo se vlastně zapomněli registrovat.

Kolem půl páté vše nasvědčovalo tomu, že přípravy a školení promítačů a pokladních se chýlí ke konci a můžeme otevírat. Chvíli před chystaným otevřením se ale objevil jakýsi problém s pokladnou, takže nebylo možné otevřít ani do doby oficiálně plánovaného zahájení. Svůj předpřipravený tweet „Otvíráme!“ jsem tak mohla pravdivě odeslat až v 17:08. Příště si stanovíme interní termín na otevření aspoň o hodinu dřív než ten, který veřejně vyhlásíme. A zahájení snad taky bude až s nějakým odstupem od vpouštění první várky návštěvníků.

Příchozí tlupy otaku se naštěstí nerozhodly kvůli delšímu čekání vrhat s vytasenými drápy po pořadatelích a Zahrada se tak postupně začala plnit lidmi a typickou přátelskou akiatmosférou. Akicon se ze všech sil snaží udržet prostředí „domáckého“ conu, což se navenek projevuje například tím, že je předem omezená kapacita vstupenek. Ti, kteří si lístek nestihli zajistit včas, na toto pravidlo notně nadávají, ale doufám, že ti uvnitř naopak ocenili, že kromě několika speciálních momentů bylo v objektu docela k hnutí a v mezích možností i dýchatelno. V rámci domácké atmosféry taky nekroužkujeme návštěvníky pomocí náramků, zato všichni dostávají old-school jmenovku, na kterou si můžou napsat přezdívku a placku k připevnění zdarma. Jo a taky zdarma rozdáváme koblihy! Dobrá, to poslední není každý rok. Ve skutečnosti k tomu došlo jen dvakrát (v roce 2008 a letos na výročí jako připomínka), nicméně kdo z vás to má?

Z programu pátečního večera jsem během pobíhání, povídání a zjišťování, jak je na tom který sál se zpožděním (abych o tom mohla zodpovědně informovat na všech sociálních sítích :) stihla zhlédnout kus dvou přednášek ve Velkém sále, který byl nakonec jako jediný zpožděn o půl hodiny.

Zmíněné přednášky byly Yaoi očima akademiků 2.0 a Jak se svléci v cosplayi a neurazit. Ta první mi přišla o dost víc propracovaná. Ani o jednom z témat ovšem nic nevím, takže z faktického hlediska posoudit nemůžu.

Stručná historie Akiconu

Hlavním bodem programu ve Velkém sále pro mě v pátek byl půlhodinový blok s názvem Stručná historie Akiconu. Na pódiu postupně vystoupili všichni (tři), kteří se za těch deset let vystřídali na postu nejvyššího šéfíka Akiconu, zavzpomínali na jednotlivé ročníky a řekli pár veselých historek. Rychle to odsýpalo, bylo to veskrze zábavné a zajímavé, ale tak nějak jsem čekala ještě o něco víc. Doufala jsem, že bude ještě zmíněno třeba kdy a proč byly první koblihy (resp. jak došlo k tomu, že se tehdy na akci objevilo 1000 bezprizorních koblih) nebo co se skrývá pod tajemnými pojmy „lečofest“ a „odrogerovat con„, které na návštěvníky vykukovaly v rámci výročních slajdů mezi upoutávkami na obrazovce v atriu. Každopádně body za Lišáka a notnou dávku nostalgie.

Anime Zpívánky

Mým osobním vrcholem a završením conového pátku byl můj „workshop“ Anime zpívánky. Koncept je jednoduchý: vlastními silami hrajeme a zpíváme písničky z anime, kdo přijde, může zpívat, kdo si přinese i nástroj, tak na něj může hrát nebo ho vrazit někomu jinému. Zpívánky se konaly už podruhé a tentokrát s několika vylepšeními oproti minulému ročníku. Letos jsem upustila od úvodní debaty a celou hodinu vyhradila pro hraní a zpívání. Navíc jsme spolu s několika aktivnímu účastníky už předem připravili playlist, co se bude hrát, aby si všichni stihli dopředu naposlouchat písničky, které neznali, a hudebníci se případně připravit. I tak byl ale dost na poslední chvíli, příště zkusím rozproudit diskusi dřív. Poslední novinkou byly předtištěné texty, snad pomohly a potěšily.

Přímo na akci pak Zpívánky provázelo dost technických problémů, od padajícího plátna po neslyšitelný klavír :( I přes všechny nepříjemnosti a problémy způsobené prostoje ale panovala dobrá nálada a aspoň já odcházela s pocitem, že jsme si výborně zahráli, zazpívali a vyblbli se. Kdyby na tom byl někdo jinak, nechť se ozve, moc feedbacku na Zpívánky nemám.

Po Zpívánkách jsem popadla nástroje a pelášila s mužem chytat poslední spoj domů. Cestou jsme potkali Michigana, který byl v tu dobu jediným člověkem, o kterém jsem věděla, že má stejný plán jako já – první noc se v mezích možností vyspat a na conu trávit až tu druhou. Většina ostatních si naplánovala zůstat vzhůru celou první noc a tu druhou… „…se třeba můžete dívat, jak spinkáme“. Nicméně můj odhad byl správný a klíčovou nocí celého conu plnou nejžhavějších událostí byla až ona noc druhá, ale o tom až za chvíli.

Aj-DO-RE-MI-ru

Sobota pro mě začínala novou pěveckou soutěží AJ-DO-RU. Přihlásila jsem se do ní jako motivační příklad ostatním, když asi 3 týdny po začátku přihlašování byla nahlášena pouze jedna soutěžící. Když jsem se pak zkusila odhlásit ve chvíli, kdy soutěžících už bylo až moc a ještě jsem zjistila, že nemůžu stihnout zvukové zkoušky, už na mě mohli vytasit argument „Smůla, jsou natištěné lístky“. Ten beru. A jsem nakonec ráda, že jsem se zúčastnit mohla.

Ajdoru mělo totiž dost fajn atmosféru, minimálně mezi soutěžícími. Půl hodinky před soutěží jsme měli hromadné rozezpívání, na kterém nečekaně došlo na The Fox od Ylvis a dokonce i na nějakou tu písničku z pátečních Zpívánek. Možnost zazpívat si dvě soutěžní písničky taky potěšila a myslím, že soutěži prospělo, že se upustilo od původního plánu, ve kterém si měl Grek hrát na Simona Cowella a deptat soutěžící hned po prvním výstupu. A je dobře, že porota je umístěná mimo zorný úhel soutěžících.

Animestop

V mém programu následoval Animestop, který jsem uváděla. Až na počáteční zmatky a pár drobných kiksů proběhl standardně. I když už sepisuji nápady na vylepšení celé soutěže pro příští rok. Těším se, až je proberu s tvůrci soutěže (Mitsuki + Grek) a vy si příště budete moci užít vychytanější Animestop.

Po Animestopu jsem měla konečně před svou přednáškou tak velkou mezeru v programu, abych si mohla zajít na první teplé jídlo letošního Aki.
 

Co nás v Japonsku překvapilo

Má letošní přednáška byla mou první přednáškou na přání a jsem všem hlasujícím moc vděčná, že vybrali téma, ve které jsem tajně doufala a moc jsem si jeho přednášení užila. Téma bylo jedno z těch, která jsem navrhovala sama – Co nás v Japonsku překvapilo. Zahrnovalo ty nejbizarnější zážitky a výdobytky moderní techniky, co nás v zemi vycházejícího slunce potkaly. O své loňské cestě po Japonsku a nesčetných zážitcích jsem schopna povídat dlouhé hodiny, akorát už to nikdo nechce poslouchat, takže jsem byla vážně ráda, že můžu ze svých poznatků udělat nový výběr a promítnou pár fotek z dovolené novému publiku.

Jelikož hintzu se svým programem přede mnou trochu přetahoval, přednášku jsem o něco zkrátila, ale aspoň jsem snad nestihla začít nudit. Až po skončení mi došlo, že jsem úplně přeskočila jednu část povídání o dopravě. Třeba o tom, že když se blížíte v metru ke stanici, tak vám ještě ve vagónu promítnou mapku, jak to bude v dané stanici vypadat, kde jsou schody, záchody apod. Nebo o tom, jak tam turnikety fungují opačně, než kdekoliv jinde. Jsou defaultně otevřené a až ve chvíli, kdy zmerčí někoho s neplatnou jízdenkou, se zavřou, což neuvěřitelně zrychluje celý proces procházení. No, tak jste si to přečetli aspoň teď. A třeba se k tomu dostanu na nějaké další přednášce. Hlavně nezapomeňte příští rok hlasovat pro japonské záchody, pokud budu mít přednášku na přání!

Humorná archeologie

Odpřednášením jsem měla odkroucené všechny své sobotní povinnosti a mohla jsem se už jen bavit. Tak jsem se chvíli věnovala socializaci a pak zašla na Grekovu přednášku Anime archeologie. Z této přednášky mi v paměti krom pár pěkných archivních anime utkvělo úžasné Grekovo přeřeknutí z nevědomosti, kdy zaměnil slova enka (japonská tradiční hudba) a unko (hovínko). Po přednášce nám sice tvrdil, že šlo o chybu zcela záměrnou, zaměřenou na testování znalostí a postřehu publika, ale jestli je jeho humor opravdu tak drsný nebo se jen vykrucoval, už se nikdy nedozvíme.

Vyhlášení soutěží aneb AkiWars 2: Grek vrací úder

U tématu Grek ještě chvíli zůstaneme. Než došlo na vyhlašování soutěží, měla jsem za to, že náš duel z Aki 2011 je už dávno uzavřený a všechny dluhy splaceny mou přednáškou na přání. Proto jsem na něj ani nevzpomněla když jsem měsíc před Akiconem posílala do soutěže Portrétujte pořadatele svůj obrázek. Motivací mi byla popkulturní reference, kterou jsem si prostě nemohla odpustit. Věděla jsem, že cílová skupina, která narážku pochopí, čítá dle horních odhadů asi 3 lidi, ale stejně to prostě nemohlo zůstat nenakresleno.

Obrázky byly hodnoceny portrétovanými organizátory během vyhlašovacího ceremoniálu a zatímco ostatním kreslířům byly přidělovány odměny v řádu stovek až tisíce akibonů, mně byla Grekem z pódia přidělena pokuta v podobě přednášky na přání na příští rok. Sice jsem to nakonec ukecala na 200 akibonů a přednášku na přání, ale stejně se ptám, kde je spravedlnost na tom světě? Příště už mu žádný obrázek nenakreslím.

Z dalších vyhlašovaných soutěží jsem si odnesla pár bonů z AJ-DO-RU a díky jarníkovu AMV k nám do domácnosti doputovala ještě obří sazinka a … tamtadadam … plyšový Grek! Jako by ho už nebylo dost. Ovšem provedení plyšáků je naprosto brilantní, to se musí nechat, Ruchie se vytáhla.

Kult Mindstuck

Z večerní přednášky o Homestucku se vyklubala nejepičtější přednáška celého conu. Pro mě to byl rozhodně jeden z největších zážitků z letošního Aki. A to nenarážím na úsloví Zážitek nemusí být kladný, hlavně když je silný. Ta přednáška byla prostě tak velké WTF, že pokud měla naznačit, jak naprosto mimo veškerá měřítka normálnosti i nenormálnosti Homestuck je, přenesla na nás tento dojem dokonale.

Patřím k těm, kteří se Homestuck několikrát pokoušeli číst a vždycky se zasekli někde na začátku u hlavního hrdiny v pokoji. A přestože přednáška měla být zaměřená na diváky, kteří vůbec netuší, co Homestuck je, byla jak z naprosto jiného světa. A já doteď marně hloubám nad tím, jak se z příběhu o chlapečkovi bez rukou stane hustoepická sci-fi bitva mezi oranžovou a modrou o budoucnost vesmírů, prokládaná psychedelickými obrazci, putováním v čase, destrukcí samotného komixu a nějakými těmi přestávkami (= moje představa o Homestucku po přednášce). Kromě těchto informací o komixu samotném jsme se ještě dozvěděli spoustu informací o fanoušcích. Třeba, že jsou hrozně šikanovaní, o čemž skoro nikdo z přítomných do té doby nevěděl. (Je to součástí kultu? Máme je začít šikanovat, aby se cítili víc součástí komunity?) Zajímavá byla taky informace, že fanoušci Homestucku dělají spoustu dobročinných akcí, třeba sbírají plechovky a dávají je bezdomovcům (do chvíle, než někdo upřesnil, že ty plechovky jsou plné jídla, zněla tahle informace tak zvláštně, že se krásně držela ducha Homestucku).

Aby nedošlo k nějakému nedorozumění, rozhodně se nesnažím říct, že by přednáška byla špatná (leda v případě, že by to homestuckerům pomohlo cítit se dostatečně vykořisťovaně a šikanovaně). Mám spíš představu, že je to téma tak neuchopitelné a nepopsatelné, že je nemožné to shrnout do nějakého smysluplného celku a autorka přednášky se tohoto úkolu zhostila se ctí. I když uznávám, že pobavilo, když se mě po 45 minutách přednášky Syky zeptal, jestli už jsem pochopila, co ten Homestuck vlastně je. A korunu tomu nasadilo, že se po 50 minutách zeptal samotné přednášející a dostal toho večera první stručnou a jasnou odpověď na tuto základní otázku. Každopádně přednáška byla super a moc jsem si ji užila.

AkiNoc

Následovala už jen klasická akiconová noc plná roztodivných úkazů a zážitků. Kupodivu i ti, co propařili celou noc první, docela v hojném počtu vydrželi i tu druhou. Ač nejsem standardně velkým fanouškem půlnočního rozvíjení (to, jestli jste fanouškem, se většinou rozhoduje podle toho, zda jste v době davového zpívání vzhůru nebo se pokoušíte spát), musím uznat, že poupátkový chorál rozléhající se nočním atriem měl své kouzlo. I pár dalších šaškáren vzniklých z iniciativy návštěvníků ukazovalo na to, že se dobře baví. (K nám do zázemí dolehlo například, že se po prostorách Zahrady pohybuje obří lidský had.) Měla jsem trochu špatné svědomí kvůli části návštěvníků, která spala v hlavním sále, kde hluk z atria musel být určitě dost slyšet, ale nejspíš to byli zkušení conoví spáči, protože když jsem někoho zahlédla vylézat ze sálu na záchod, zpravidla vypadal víc rozespale než naštvaně. Nicméně tohle je problém, který asi ani do budoucna nepůjde moc rozumně řešit, má-li Akicon zůstat Akiconem se vším všudy.

Z významných událostí té noci bych už zmínila asi jen legendární 4 naháče ve výtahu (i když oficiální dokumentace udává jen tři) a nezveřejněné hashtagy: (poukázka na jednu) #akikovlihu, #barman_urzu a jeho #vesely_kelimek. A málem bych ještě zapomněla na legendární koblihy. Původní odhad, že 700 návštěvníků a 100 orgů vyplení 1000 koblih za pár okamžiků (a když ne, tak aspoň za den), se zdál být velice nepřesný, protože druhou noc v zázemí stále zbývalo několik přepravek plných koblih. Většina orgů už je nemohla ani vidět a překvapivě ani návštěvníci během soboty nabízené koblihy nevítali už moc s nadšením. Někoho ovšem napadla geniální myšlenka, že návštěvníci uprostřed divoké noci můžou mít jiný názor. A tak začala nová tradice: každou celou (první várka byla tuším v 1:00) vynést do atria jednu přepravku koblih a měřit čas, za který se po nich zapráší. Zdá se, že tato akce měla velký úspěch.

Poklidné nedělní dopoledne

Velkou část nedělního dopoledne jsem strávila službou na kase a vyprávěním zážitků z minulé noci (homestucková přednáška u mě stejně zabírala přední příčky). O zbytek koblih položených u kasy (dávno už bez poukázek) se strhla nová vlna zájmu a podařilo se nám je do poslední udat. Po službě jsem si zaskočila na neopomenutelnou tradiční Vavčovu dospávací/informační přednášku o hraných asijských novinkách a odnesla si z ní pěkný seznam ke koukání za dlouhých zimních večerů. Následovalo už jen Zakončení a jelikož mě čekala v neděli odpoledne ještě spousta práce, pomohla jsem jen se základním úklidem, přenášením věcí, strháváním plakátů a utíkala v pochybném stavu vstříc novým dobrodružstvím.

Závěrem

Já osobně jsem si letos Akicon užila plnými doušky a doufám, že většina návštěvníků taky. Už teď se ale na internetu objevují reakce lidí, kteří celou akci viděli spíš v negativních barvách, a proto mi nezbývá než konstatovat jednu pravdivou myšlenku: Akicon není pro každého.
Já ho ale mám moc ráda a pevně věřím, že se najde i dost dalších, kterým přirostl k srdci, aby příští rok zase naplnili předregistrační kapacitu. Takže pokud se vám na Akiconu líbilo nebo myslíte, že by se vám mohlo líbit příště, myslete včas na vstupenky, sledujte sociální sítě, ať to neprošvihnete, a já se na vás budu zase za rok těšit!

Speciální poděkování

• Všem, co se předem na Facebooku podíleli na výběru playlistu pro Zpívánky.
• Všem aktivním účastníkům Zpívánek, těm s nástroji obzvlášť!
• Akibon bossům, že mi dovolili ocenit aktivní tweetující prostřednictvím akibonů.
• Všem poctivě tweetujícím z akce, že nenechali Aki účet a hashtag #Aki2013 osiřet.
• Aki technikům za nová šlapací tlačítka (moje uctívání šlapacího systému na posun prezentace je věčné) a za to, že byla kompatibilní i s Prezi.
• Zástupkyním Natsuconu (Akiko+Rin), že připravily na Akcion mini Achievement game, kterou jsem si zkrátila pár volných chvilek a dost si to užívala.
• Mamuše z M-F, že i když na akci přijela jen na skok, tradičně naší kdysipřekladatelské bandě nezapomněla přivézt zásoby sladkostí. A taky díky za přání ke svatbě, kterým nás překvapila.
• Sykymu za ultimátní doge placku, co mi věnoval jakožto „honorář“ za článek do Mangazínu.
• Aurimu, že napsal fakt dlouhý report, takže tenhle není nejdelší, ani když do něj přidám tohle poděkování.
• Člověku, co věnoval chleba slečně cosplayující Katniss (O tomhle jsem se dočetla až v reportech po akci, ale přijde mi to naprosto luxusní!)

This entry was posted on Středa, Prosinec 11th, 2013 at 14:02 and is filed under Reporty. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.