Máme za sebou další ostravský MAniFest, který byl… stejný jako vždycky. Hurá! Po hořkých zkušenostech z letošního Advíku můžu s radostí konstatovat, že aspoň MAniFest zůstává stále MAniFestem, což je moc dobře. Tento „chlastcon“ se letos konal tradičně v hospodě U Josefa v ostravském Kr. Poli v termínu 18.-19.9., tedy od sobotního dopoledne dokud kdo vydržel do nedělního rána.

MAniFest je akce jako žádná jiná. O jeho nezaměnitelné atmosféře jsem se podrobněji rozepisovala v reportu před dvěma lety. Od té doby se nic zásadního nezměnilo. MAF je stále akcí především o hospodě o setkávání a v tomhle směru plní svůj účel dokonale. Letos se mi zde opět povedlo setkat se a pokecat s lidmi, které jsem už delší dobu neviděla, a probrat s nimi všemožná zásadní témata na úrovni i pod ní.

Ale teď už popořádku:

Většina Pražáků vyrazila do Ostravy už velmi brzkým ranním vlakem v 6:11. My zvolili o něco rozumnější variantu v 8:11. Na Svinově jsme nabrali A-san a na místo určení jsme dorazili okolo jedné. Zrovna v tu dobu se zvedali Mňangačiči a přidružená individua k výpravě na oběd, tak jsme se moc dlouho nezdrželi a přidali se k nim. U Ferdinanda vařili moc dobře. A podivné typicky manifestovní debaty začaly už zde. Dozvěděli jsme se například něco o Grekových a jiných fetiších a pár dalších věcí, bez kterých by se mi spalo klidněji.

Po-o přišel čas podívat se na nějakou tu přednášku do sálu. (I když spontánních přednášek mimo sál probíhalo nespočet a postupem noci se jejich četnost zvyšovala a kvalita snižovala ;) Přednášku, na kterou jsme ve tři odpoledne zašli, měl Fejsík a tématem bylo sumo. Byla překvapivě mnohem zábavnější, než její téma na první pohled slibovalo. Jediným mínusem bylo jakési selhání techniky, kvůli kterému šla prezentace spustit jen ve velmi svérázné formě. Ale ani to, že občas šlo na slajdu pořádně přečíst třeba jen jedno slovo, nebránilo všeobecnému veselí.

V mém osobním programu dále následovala volná zábava, která zahrnovala posezení s poměrně velkou částí Manga-Fanu, kterou jsem po delší době moc ráda viděla. Náš vesměs poklidný pokec zpestřil příchod, monolog a odchod Piolose od našeho stolu, který se ovšem v místních podmínkách dal považovat za poměrně zábavný a neškodný.

Podvečerním hlavním bodem programu byla Grekova přednáška, o tom, jak se chovat k zasloužilým otaku, která byla vlastně spíše diskusí. Vinou nulového nazvučení, nešťastné volby formy přednášky, zvýšené hladiny alkoholu v krvi publika a pár dalších faktorů, se však přednáška po slušných úvodních 10 minutách bohužel jaksi rozplizla (vážně mě lepší slovo nenapadá) a ve výsledku si z ní nikdo moc neodnesl.

Téma ale bylo pěkné a každý měl pocit, že k tomu má co říct, proto se v debatách na toto téma pokračovalo ještě několik dalších hodin na půdě venkovní zahrádky v poněkud komornějším počtu. Doufám, že moje snahy pozměnit Grekovy pesimistické představy o tom, že všichni mladší otaku jsou neschopní a neochotní něco dělat pro komunitu, se nakonec neukážou jako zbytečné a příliš naivní a brzy budu mít dost nových důkazů pro podporu svých tvrzení. Takže milí čtenáři, pokud jste mladí, schopní a ochotní pomáhat třeba na Akiconu, hlaste se, ať mám nějaký důkazní materiál (a Akicon levnou pracovní sílu ;o)

Abych se však vrátila k MAFu a jeho oficiálnímu programu, v deset se měl promítat japonský hraný film Fish Story, který jsem poprvé viděla na letošní FilmAsii, okamžitě jsem si ho strašně zamilovala a moc jsem se těšila, že se na něj v Ostravě budu moct znovu podívat. Což o to – film běžel, jak měl, ale titulky k němu byly bezmála katastrofální. Nedovedu si moc představit, že by to někdo byl napoprvé s těmito titulky schopný celé pochopit, natož si to užít. Už jen to, že zásadní píseň, která prostupuje celým filmem, byla přeložená pokaždé jinak, byl velký fail. A pak nějaké ty translátorové lahůdky tomu taky moc nepřidaly. „Beats me“ přeloženo jako „Tluč mě“ jsem opravdu dlouho neviděla :D Vlastně asi nikdy. Jako polehčující okolnost můžu organizátorům připsat aspoň to, že ty titulky neměli na svědomí oni. Díky tomu, že jsem film znala, jsem se tím mohla aspoň bavit. Ovšem pro ty, co film ještě neviděli, to musela být docela škoda. Ale stejně jsem ráda, že se to na MAniFestu vůbec pouštělo.

Dále už MAF probíhal pouze ve znamení bezbřehého tlachání v hospodě a pozorování rozličných individuí s různým procentem krve v alkoholu. Za zmínku stojí například Trpaslíkovo hudební vystoupení a následná přednáška nebo možná výzkum o mužích a jejich zkažených záměrech.

Slečna s přezdívkou Taja byla také pozoruhodným zjevem, který si potřásl tlapkou s každým účastníkem akce minimálně třikrát. Ovšem obávám se, že další den už o tom stejně nevěděla. Já se s ní poprvé „seznamovala“ na dámských záchodcích a vzhledem k tomu místu jsem mohla být ráda, že šlo jen o podání ruky. Ony totiž dámské záchodky a věci na nich se odehrávající už někdy od odpoledních hodin byly vůbec kapitolou samy o sobě. Těm bylo lepší se vyhýbat.

V jistou brzkou ranní hodinu jsem usoudila, že bude nejchytřejší jít spát a tak jsem také učinila. Kombinace teplého spacáku a teplého oblečení udělala doslova zázrak, a tak jsem spala nepřetržitě krásných asi 4 a půl hodiny. Vzbudila mě až DJ Sušenka svým ranním AMV mixem s různou intenzitou hlasitosti. Následoval už jen velmi brzký oběd, rozlučka a hromadná cesta domů vlakem, kterou většina účastníků výpravy poctivě prospala.

Jak jsem naznačila v úvodu, MAniFest opět nezklamal. Splnil vše, co se od něj čekalo a většině návštěvníků ještě přihodil bonus v podobě Rýmičky jako suvenýru. V tom, jaký je, je MAF jednoduše nejlepší. Dost jsem si ho užila a když to vyjde, tak ostravské periferie příští rok za stejným účelem opět ráda navštívím.

~foto (c) Gorthaur

This entry was posted on Úterý, Září 28th, 2010 at 22:10 and is filed under Reporty. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.