Ve dnech 22.-24.8. se v Praze konal 2. ročník letního festivalu Natsucon. Po smíšených pocitech z návštěvy letošního FFka jsem se na tento con opravdu těšila, přestože to měl být první ročník, kterého se zúčastním. Nabízel totiž formát a atmosféru, na které jsem na těchto akcích zvyklá a jsou mi blízké. Navíc bylo možné se předem zapojit a těšit se tak o to víc, čehož jsem samozřejmě využila: stříhala jsem do AMV Pekla, přihlásila jsem se do karaoke soutěže a připravovala jsem přednášku o japonských poklopech od kanálů.

I přes má vysoká očekávání mě Natsucon nezklamal. Působil na mě atmosférou pradávných Advíků s úrovní Akiconu v prostorách STARconu. Za mě spokojenost. Koho by zajímal konkrétní rozpis toho, co jsem během conu navštívila a prožila, nechť čte dál.

Pátek 22.8.

V pátek jsme dorazili na NatsuCon tak akorát včas, abychom stihli vyčekat frontu a dostat se v šest na Zahájení do hlavního sálu. Stihnout Zahájení pro mě bylo jedním z klíčových bodů celé akce, protože bylo slíbeno, že na něm bude promítnuto AMV Peklo, na kterém jsem se podílela já, Jarník i většina cylonů. Zaprvé jsem chtěla vidět reakce na své kousky při prvním promítání u publika naživo a zadruhé jsem celé dílo prostě chtěla urputně vidět co nejdřív. Měla jsem možnost dopředu shlédnout několik vybraných příspěvků, takže jsem věděla, že to bude stát za to. A taky že jo. Všichni střihači ze sebe vydali to nejlepší. Jsem hrdá na své 4 zářezy a hlavně jsem hrozně ráda, že jsem se tohoto projektu mohla zúčastnit. Výsledek je prostě parádní. A vůbec, co si budeme povídat, můžete se na něj rovnou podívat teď a tady.

Po Zahájení jsme měli chvilku volna, tak jsme zběžně prozkoumali místo konání a jelikož se blížil čas mé přednášky, chtěla jsem se už jít připravovat do místnosti, kde se měla konat. V tu dobu tam zrovna probíhala beseda s autory drzýho Dódžinu. Naše nenápadné vplutí do místnosti nebylo tak nenápadné, jak jsem doufala, protože do té doby uvnitř početně převažovali autoři nad čtenáři a my to myslím dorovnali do plichty. Koupili jsme tedy aspoň dódžin domů a Sykymu, když už byla ta možnost, a já se zeptala na nějakou tu otázku, abych tam neseděla nadarmo.

V půl osmé nastala taková trapná situace, kdy do třídy najednou přišla vlna lidí, načež se ukázalo, že to bylo jen vinou nepřehledně vytištěného programu a přišli už s předstihem na moji přednášku. Na jednu stranu mě to potěšilo, na druhou mi to bylo trochu trapné, vzhledem k tradičně nízké účasti na besedě s autory. Ale aspoň se ti z “mého publika” něco dozvěděli o přítomných autorech komixů.

Když došlo na čas, kdy měla má přednáška právoplatně začínat, zapřáhla jsem natsuconího techorga Stříbra, aby nejen hlídal videozáznam, ale zároveň mi i dělal klikače. Později jsem zjistila, že to byla silně nadstandardní služba, takže mu tímto ještě jednou děkuji. Co se týče přednášky samotné, udivilo mě, kolik lidí dorazilo na mé šílené téma o poklopech od kanálů v Japonsku. Zdálo se, že většina přišla i zcela vědomě a dobrovolně. S přednáškou jsem překvapivě docela spokojená. Sice tam bylo pár obecných věcí, které bych ráda zlepšila, nicméně informačně jsem tentokrát stihla říct téměř úplně všechno, co jsem říct chtěla, a dokonce jsem se i v pohodě vešla do stanoveného času. Oproti letošnímu Animefestu příjemné zlepšení. I když se možná ještě zhrozím, až se odvážím pustit si přednášku ze záznamu. Z místa činu jsem ale odcházela s dobrým pocitem a doufám, že diváci taky.

důkaz, že na mé přednášce o kanálech byli reální lidé

Na můj výstup navazovala Sykyho přednáška o kočkách (i naběračkách) v Japonsku a na internetu. Sykyho jsem předtím nikdy přednášet neviděla a očekávání jsem měla nastavené podle toho, jak tragicky to sám popisoval. Tím pádem mé představy hned zkraje s přehledem rozmetal v pozitivním slova smyslu. Přesnáška byla svižná, zábavná i poučná. Ze začátku jsem se bavila ještě o něco víc tím, že na mě prvotní přednes působil dojmem, jako by přednášející byl vrchním odborníkem na japonské kočky a urputně se snažil svou léty nabitou moudrost populárně-naučnou formou předat laickému publiku. Bonusem přednášky bylo nové české označení pro maneki neko vymyšlené na místě jarníkem: Kočka zvačka.

Před odchodem domů jsme si ještě chtěli zaskočit na přednášku o Adventure Time, jelikož Jarník i Syky s Motim jsou fanoušci a já doufala, že mi třeba objasní některé souvislosti, protože sama jsem viděla jen několik nahodile vybraných dílů. Slečně přednášející ovšem publikum hned na začátku totálně vzalo vítr z plachet, když se většina lidí přihlásila, že seriál zná. Chvíli chudák zařezaně stála a mlčela, pak se nejspíš pokoušela vést diskuzi, ale nějak to drhlo. Odchod člověka ze sálu ji vždy na chvíli zas rozhodil a já si moc nechtěla vzít na svědomí, že bychom odchodem čtyř lidí naráz měli na krku zkázu celé přednášky. Kluci ale vypadali, že už jen na prstech počítají promarněné šance, kdy jsme mohli odejít, a tak jsme se po nějaké době přece jen sebrali a vyrazili směr domov. Přednášku to údajně nezruinovalo a dle mých zdrojů pokračovala v podobném duchu až do konce. Uf.

Sobota 23.8.

V sobotu jsme museli vstávat v neslušně brzkou hodinu, protože jsme měli se Sykym být na zkoušce karaoke už od osmi. Jelikož nám ale ujelo metro, dorazili jsme s několikaminutovým zpožděním jako správné divy. Protože jsme ale divy teprve druhé kategorie, dali jsme Rin předem vědět SMSkou.

Na zkoušce mě příjemně překvapilo, že úroveň soutěžících zdá se býti vysoká a diváci tak snad nebudou odsuzovat celou soutěž jen kvůli tomu, že natrefili na nějaká ta falešná čísla. Dál se ukázalo, že Sušenka, kterou jsem v pátek přemluvila, ať se ještě dopřihlásí, že je soutěžících poměrně málo, cílí na stejnou kartu jako naše duo Libre Office Sága. Evidentně jsem si nasadila konkurenci do kategorie komedie. No nevadí, aspoň nás to vybičovalo k lepšímu výkonu. Sůša měla totiž připraven vlastní text k Let It Go s názvem Alkohol. Parodie vyzněla o to lépe, že v soutěži už jedno originální Let It Go bylo.

A nebylo tedy vůbec špatné (i když se sůšotextem v ruce o 20% zábavnější). Ovšem nevím, jak pak reagovalo publikum, já jsem totiž nejspíš docela výjimka v tom, že mě písničky z Frozen doteď ještě nevytáčí.

Mezi zkouškou a soutěží bylo trochu volného prostoru, kde jsem se zašla podívat na kus Wolfiiho besedy o úpadku AMV, ovšem byla to zrovna ta přednáškoidní část. Jarník byl na celou dobu a říkal, že diskuze se rozjela až na úplném konci a pak musela být dost předčasně ukončená.

V deset už byl čas na karaoke soutěž. Se Sykym jsme hned jako druhé číslo předvedli naši věrnou interpretaci Menchi – Aishuu no Bolero z Excel Sagy a já si pak ještě střihla Touch The Sky z Brave. Škoda, že se mi nepovedlo přesvědčit cosplayerku Meridy, aby vystoupila místo mě, otvírala pusu a já bych zpívala ze zákulisí. 

Z ostatních soutěžících mi znovu vyrazila dech Kiri, která zpívala píseň Hurt, protože to byla opravdu nádhera a zcela evidentní vítěz. Kdybych se nějakým nedopatřením umístila nad ní, muselo by mi být stydno.

   
Libre Office Sága duet v teorii a praxi

Po obědě jsme s cylony navštívili prezentaci nového časopisu Asian Express. Vypadá to, že bude mnohem odbornější, než jsem si původně představovala, ale s předplatným každopádně už teď počítám. Aspoň se vzdělám.

Na chvíli jsme se také stavili pokoukat po hrách, které si bylo možné v rámci Natsu zkusit. Vynechala jsem dlouhou frontu na Oculus Rift a rovnou skočila po Audiosurfu. Málokdy se mi přihodí, že na conu narazím na hudební hru, kterou jsem ještě neměla příležitost vyzkoušet, takže jsem z Audiosurfu měla patřičnou radost. Ač hra není vrcholem mých představ o ideální hudební hře, hodně jsem ocenila výběr songů od pořadatelů. Zajezdila jsem si tedy na Nyan cat a Courage to tell a lie (obě patří k mému oblíbenému hudebnímu doprovodu k práci). Hlavně mi v tu chvíli došlo, že Courage to tell a lie je ta pravá výzva pro karaoke! Kdo si se mnou střihne mužský part?

Další přednáškou v našem programu byla grekova Seiyuu a jejich svět. Přednáška se věnovala převážně tomu, kde se toto povolání vzalo a jakými cestami je možné se stát hlasovým umělcem v Japonsku. Odnesla jsem si spoustu nových informací a tatranku jako odměnu za to, že jsem plácla nějakou blbost, když všichni ostatní diváci mlčeli. Díky vhodnému postavení přednášejícího před tmavým závěsem a nízké hladině kyslíku v sále jsem ale během přednášky přišla navíc na jednu zajímavou myšlenku. Grek by podle mě vypadal seriózněji, kdyby si oholil hlavu. Pro ilustraci přikládám upravený obrázek z relation chartu od Ruchie, jelikož na reálnou fotku mé photoshopové skilly pravděpodobně nestačí.

hologrek FTW!

Po Grekovi jsem se protlačila ještě na přednášku Astraka s edisonem o českém fansubu. Podali celkem vyčerpávající instrukce o tom, jak “by se to mělo dělat”. Většina informací pro mě byla známá, ale bylo hezké si představovat, jak by bylo super, kdyby se tím zčistajasna začali řídit všichni. Já ovšem nemám co říkat, my na Manga-Fanu ještě dojíždíme některé překlady pěkně oldschool v .srt ^///^ Ehm… Fushigi… ehm… No tak ale aspoň ty korektory máme :)

Následovala přednáška o yuri subtextu v anime. Tady už mě úplně dohnala nevyspalost z celého týdne a kruté sobotní vstávání na karaoke, tak jsem to zalomila. Do spánku se mi podezřele často vtírala slovní spojení “co si budem povídat” a “má na krku”. No a pak také “[sabtext]”. I v polospánku jsem se musela zamýšlet nad tím, proč přednášející volí zrovna u tohoto slova anglickou výslovnost a neřekne prostě subtext nebo pěkně česky podtext. Asi na mé straně pozůstatek z předchozí přednášky.

Členové naší výpravy, kteří zůstali vzhůru, mi pak zpětně doplnili vzdělání o tom, že vlastně všechno, co se odehraje mezi stejnými pohlavními, je subtext, především pak jakýkoliv dotek nebo červenání. Hned jsme se jali subtext vzájemně zkoušet. Jelikož se to ale provozovalo na cestě do Tesca, na kterou se kromě mě nevydala žádná z ženských členek naší výpravy, nezbývalo mi, než zkoušet subtext s paní prodavačkou. Chudák asi doteď neví, proč se další člověk ve frontě začal tak smát, když se letmo dotkla mé dlaně při vracení drobáků.

Málem bych zapomněla zmínit naši návštěvu Batsu Game. Nejspíš jsem ji vytěsnila, protože to pro mě byl jednoznačně nejotřesnější zážitek celého víkendu. Batsu Game jako žánr vnímám poměrně pozitivně a na to, že se někdo bude o něco podobného pokoušet na conu, jsem se naivně i těšila. Říkala jsem si, jak je super, že se někdo nebojí vytáhnout něco originálního. Nu, originální to asi svým způsobem bylo, ale víckrát bych to vidět nechtěla.

Do tělocvičny, kde se program měl odehrávat, jsme přišli někdy v době, kdy měl začínat. Bylo tam dohromady tak 8 diváků, tak to začalo vypadat i nadějně na Achievement za méně než 20 lidí na programu. Organizátoři nás po asi čtvrt hodině ujistili, že to už brzy začne a taky že jen o dalších asi pět minut později už se to pomalu začínalo rozjíždět. Pohled na týpka procházejícího se s plácačkou na koberce v mém naivním mozku naznačoval, že půjde hlavně o zábavu s nijak extra bolestivými symbolickými tresty a že ten druhý, co tam pochoduje se šinajem, je tam hlavně pro výstrahu (promáchnul ve chvíli, kdy mluvili o tom, že kdo bude podvádět, čeká ho speciální trest). Asi mě měl od mých představ už předem varovat přístup některých soutěžících (“Hlavně to natáčej, až budu pořádně dostávat na prdel, ty vole!”), kteří snad aspoň byli na jedné vlně s pořadateli, když nic jiného. Nicméně stejně jsem je nedokázala nelitovat, když došlo na první batsu a dostali takovou švihu šinajem, až to v něm křupalo a snad i odlétávaly třísky.

někteří se u trestání soutěžících ale evidentně bavili

Kromě toho, že tresty byly brutální a soutěžícím se hrdinské pózy, silácké řeči i humor rychle vytrácely, i samotný průběh soutěže nebyl divácky nijak zvlášť záživný. První disciplína spočívala v tom, že soutěžící měli ochutnávat chipsy a hádat příchutě. Kdo uhodne nejméně, dostane nejvíce ran přes zadek, jednoduchá logika. Kolo nicméně probíhalo tak, že na vzdálnějším konci od publika byla postavena lavice a uvnitř ní pytlíky s brambůrky, na které nebylo vidět. Soutěžící po jednom chodili k této lavici a postupně ochutnávali z každého pytlíku a mlčky si zapisovali na papír. Ostatní soutěžící stáli opodál a tak nějak se pohihňávali, čemuž ale žádný z “dozorců” moc nevěnoval pozornost, což bylo ve výsledku dobře v tom, že je nezbilli do fialova, ale divácky zajímavé koukat 15 minut na to, jak do sebe někdo mlčky cpe chipsy a cosi píše, opravdu nebylo. Akorát jsem dostala neovladatelnou chuť na chipsy. Poté následovala dramatické chvilka vyhodnocení, kdy nám pořadatelé prozradili, že ačkoliv soutěžícím řekli, že se příchutě nebudou opakovat, nadpoloviční většina byly solené chipsy (chápete, sůl a horská sůl jsou přece odlišné, to jsme je dostali, není-liž pravda), načež už se jen oznámilo, kdo měl kolik správných odpovědí (takže jsme se ani nedozvěděli, kdo co hádal, aby bylo čemu se zasmát).

Během toho, co jsme přihlíželi této tiché první disciplíně, jsme z nedostatku lepších cílů s Jarníkem a Motim stihli vymyslet alternativu, jak stejnou disciplínu udělat pro diváka zábavnější, nebo aspoň tak, aby nás 3 na to bavilo koukat. Pro každého ze soutěžících jsou přichystány 3 příchutě. Soutěžící má zavázané oči a před zraky diváků (příp. i ostatních soutěžících) jsou mu do úst vkládány brambůrky. Okamžitě musí říct, o jakou jde příchuť. Uhodne-li, má bod, neuhodne-li, dostane batsu.

Po prvním hromadném zmrskání soutěžících, jsme si řekli, že na to nemáme žaludky a razili jsme pryč. Stihla jsem ještě zaznamenat, že další disciplínou byl tanec na mix písní se zavázanýma očima. Smysl toho, že tancující má zavázané oči, mi doteď nedotekl, a jsem tomu asi ráda.

Po rychlém obstarání chipsů byl čas na přednášku zahraničního hosta. Anotace mě sice extrémně nezaujala, ale přecijen vážil dalekou cestu a jak jsme se obávali, moc lidí na něj nepřišlo, takže z mé strany šlo o návštěvu ze slušnosti a zvědavosti. Ovšem tím, že o americkém a evropském komixu vím velké kulové (a o tom norském ještě méně), mě přednáška moc neoslovila. Odnesla jsem si v podstatě jen to, že mangou se inspirovali všichni kreslíři, o kterých jsem do té doby neslyšela, a kdo to popírá, dělá to dodnes. Ale hezky se to poslouchalo.

přednáška Triangle of comics

Další v našem programu byla přednáška o videohrách a reklamě od Yuffie. Yuffiiny přesnášky mám moc ráda, proto mě mrzelo, že už mi v půlce začala padat víčka a spánkový deficit se opět hlásil o slovo. Naštěstí mi spánek brzy zmařily má zvědavost a Yuffie sama, jelikož přišly na řadu ukázky billboardů a ty si se zavřenýma očima člověk opravdu nevychutná. Jo a ta první půlka, než jsem začala usínat, byla taky super. Oceňuji o to víc, že v mém stavu dokázala udržet mou pozornost tak dlouho a to se o konzole nijak nezajímám.

Protože jsem zase na chvíli přemohla usínání, chtěla jsem se ještě stavit v nedaleké hospodě, jelikož mi něco říkalo, že tam můžu najít další lidi, které jsem uvnitř budovy Natsuconu do té doby ani nepotkala. Veve s Terokem vyrazili jako předvoj, ale vzápětí mi psali, že onen prázdný stůl, o kterém kolovaly podpultové informace, již v oné hospodě není k nalezení, a tak jsem se místo hospody usídlila na večerní poklábosení v deskovkárně. Společnost mi dělali kompletní cyloni, manžel, Sušenka a po chvíli i Wolfii s Dorry. Bylo to moc fajn a mám pocit, že jsme určitě vymysleli něco hrozně epického, akorát už si na to nikdo z nás nepamatuje.

S přicházející nocí jsme pobrali všechny cylony, kteří u nás nocovali, a ponechali zbytek v deskovkárně. Wolfiiho jsme poté ráno našli na zcela stejném místě, dokonce snad i ve stejné póze, pouze s červenějším obličejem a menšíma očima. Pobavil nás tím natolik, že si od Jarníka vysloužil novou přezdívku Lolfii.

Nedělě 24.8.

V neděli jsem ráno chtěla stihnout Ultimate BL Challenge, jelikož tak nějak přislibovala typ zábavy z dob, kdy pro mě byla česká yaoi komunita více zábavná než děsivá. Bohužel jsme na místo dojeli tak, že jsem stihla už jen vyhlášení výsledků. Tak snad ze záznamu.

Následovala krátká snídaně, během které nám dal Moti rychlokurz o tom, co je to monomýtus, aby nám nebylo líto, že prošvihneme Drakarnovu přednášku. Také jsme stihli ve spolupráci řetězce [(Ruchie a její um) -> (Syky a foťák v mém telefonu) -> (já a můj telefon s bluetooth) -> (Daji a jeho laptop)] přidat ilustrační obrázky do návodů pro workshop výroby plyšáčků.

Pak jsme navštívili přednášku o Smart Cities, která byla naprosto výtečná. Na přednášející s nickem Trpaslice bylo vidět, že se tématem delší dobu odborně zabývá a má ho v malíku. Není nic lepšího, než poslouchat někoho vyprávět o věci, ve které se vyzná a ještě je pro vás zajímavá. Z téhle přednášky jsem si odnesla asi nejvíce nových informací. Samozřejmě je to způsobeno zčásti tím, že jsem před přednáškou o existujících ani plánovaných projektech měst budoucnosti nevěděla zhola nic. Každopádně se přimlouvám za více takových přednášek na conech!

Jinak mě na této přednášce ze zcela nesouvisejícího soudku potěšilo, že na tabuli ve třídě, kde se konala, byl stále ještě obrázek mého listu ginkga, který jsem tam načmárala v rámci své přednášky v pátek. List byl už za tu dobu patřičně dozdoben a dokonce opatřen vysvětlivkami (ginkgo biloba – jinan dvoulaločný – list). Pod listem byla vyobrazena krabička znázorňující mkv formát z přednášky o fansubu. Moc mě mrzí, že jsem si tabuli nestihla vyfotit, protože jsme museli pádit na další program.

záznam tabule z doby sobotní přednášky o fansubu, ginkgo ještě není dozdobeno

Ten další program ale rozhodně stál za to. Šlo o blok krátkých experimentálních přednášek, což byl pro mě vrchol celého NatsuConu (pokud nepočítám programy, na kterých jsem se sama podílela). Zahájila Kalisto s výčtem zajímavostí a bizarností okolo superhrdinských dětí v západním komixu. Pro mě zcela nové informace, které jsem… vlastně ani nechtěla vědět! Přesto přednášku hodnotím pozitivně. Následoval hintzu s tématem Jak se nezlepšovat, ze kterého se obávám, že jsem si odnesla opačné poselství, než bylo nejspíš zamýšleno (nejsem zas tak divná, když v některých oblastech nemám vůbec potřebu se zlepšovat). Poté přišla na řadu Yuffie s problematikou záchodů a krabic ve videohrách. Na těch 10 minut by pravděpodobně vystačilo rozebrání i pouze jednoho z daných fenoménů, nicméně takhle to byla aspoň pořádně zhuštěná zábava s těmi největšími pikantnostmi. Ačkoliv Yuffie trochu škrábla mé ego, že jako první vystoupila s toaletním tématem, které jsem si sama šetřila na Akicon, bylo to super a podané s úžasnou lehkostí a humorem. Blok přednášek završil Sykysan se svým nečekaným, neotřelým a extrémně vtipným konceptem, kde nás během své desetiminutovky seznámil s tím, kterak volal na linku 1188 s dotazy o Japonsku, a co vše se tam dozvěděl. Humorně podané a načasované téměř geniálně. Tomu říkám experimentální přednáška. Úspěšnost přednášky lze určitě doložit i tím, že měla dohru v podobě náznaků výhružek přednášejícímu. Evidentně nenechala chladným nikoho.

Syky: „Zkusil jsem zavolat na 1188, že jsem se ztratil v Tokiu, jestli mě donavigují na ambasádu.“

Dále jsme se zašli podívat na Sušenku a její přednášku o japonských podivnostech. Značná část byla věnována výčtu všemožných japonských vynálezů, což je jedno z mých oblíbených témat, takže jsem si ho nesmírně užívala. (Toužím po nekonečném fazolovém lusku!) U videoukázek na konci pak zezadu nebylo moc možné přečíst titulky, takže moje pozornost značně polevila.

Po této přednášce už se pomalu začalo blížit Vyhlášení soutěží, tak jsme se Sykym chvíli zkoušeli předstírat, že se chystáme na potenciální přebírání Oscarů (=hysterák a přepudrování). Dokonce jsme asi minutu před začátkem vymysleli i děkovnou řeč (Syky štěkat, já překládat do japonštiny, abychom nevypadli z rolí), na kterou ale pak nedošlo, protože se předávalo v rychlejším tempu, které jsme nechtěli narušit. Přesto je úžasné, že jsme vůbec něco vyhráli! Třetí místo v karaoke. Trhli jsme rivalku Sůšu! A já si ještě odnesla i druhé místo. První vyhrála zaslouženě již zmiňovaná Kiri. Hurá, se světem a vkusem diváků, je vše v pořádku.

přebírání Oscarů

Posledním opravdovým bodem programu, který jsem navštívila před zakončením, byl Grekův workshop o tom, kterak dostat svou přednášku na Akicon. Impulzem pro vznik tohoto programu byl fakt, že dohledat informace na stránkách Akiconu a pak zaslat na uvedenou e-mailovou adresu požadované informace je nad síly 90% uchazečů o přednášku. Někteří přátelé mi to předchozí den odmítali věřit, nicméně Grek tento údaj na workshopu potvrdil. Dále podrobně rozvedl, co je tedy potřeba udělat (pro líné hledat: zaslat název, anotaci a obšírnou osnovu na program@akicon.cz) a vyvrátil všechny možné mýty o tom, co dalšího je třeba dělat, aby vám přednáška byla udělena. Zdá se, že to přineslo své ovoce, protože vím už o minimálně jedné přednášející, která se o přednášku s odvoláním na workshop přihlásila.

NatsuCon skončil celkem předvídatelně Zakončením, na kterém se poměrně objektivně zhodnotily klady a zápory letošního ročníku. Co se čísel týče, tak musím říct, že na těch avizovaných 900 návštěvníků to v průběhu akce vůbec nevypadalo. A z mého pohledu návštěvníka byl celý con zorganizován na výbornou. Kromě jednoho případu jsem se nesetkala s tím, že by byl problém dostat se na nějaký program kvůli kapacitě a všechno začínalo na čas. Akorát bylo složité ten čas určit z papírového programu, naštěstí ovšem byl i Condroid, kde bylo vše v pořádku.

Závěrem snad jen dodám, že NatsuCon 2015 už mám zaznačený v kalendáři a budu se opět těšit!

fotky – Natsucon Official (c) Borg

This entry was posted on Úterý, Září 9th, 2014 at 23:04 and is filed under Reporty. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.