Začátkem června jsme se jakožto Manga-Fan Tým zúčastnili molíkovo pražské MHD bojovky LOST a na mě zbylo z téhle úžasné akce sepsat report. A taky jsem to udělala. Tady je.
V neděli 8.6.2008 se konal druhý ročník MHD bojovky s názvem LOST 2008. Manga-fan team samozřejmě nemohl chybět. Silné řeči měl zpočátku každý druhý, ale když došlo na lámání chleba, byly jsme ochotné se do toho opravdu vrhnout jen já, Mitsuki a Serita. Ostatní se vytasili s nějakými trapnými výmluvami, a tak si naše dívčí trio muselo opatřit externí posily – kryptografku a mužský element. (dnes již čestné členy M-F ;o) Tímto bych ráda poděkovala Cynce, že to tam s námi vydržela (přece jen, je to otakuúchylností nekontaminovaná osoba) a Jarníkovi, že do toho s námi vůbec šel (přece jen, je to JARNÍK XD) Každopádně, lepší team jsme si nemohli přát.
Seri a Mitsuki dorazily už v neděli večer a přespaly u mě. Ráno jsme pak stihly tramvaj v nelidskou ranní hodinu a díky štěstí na spoje jsme byly na místě srazu ještě dřív, než jsme doufaly. Aspoň jsme stihly doladit náš zákeřný bojový plán. Všechno dopravní štěstí jsme asi vyčerpaly my, takže naši zbývající členové dorazili oba se zpožděním. Na startu v přívozu v Podbabě jsme ale byli včas. Za startovní poplatek 15kč jsme vyfasovali tmavě šedivé (čti černé) placky a podklady pro první úkol.
Z obdrženého poupraveného časopisu jsme vyluštili, že další stanoviště je „Plavební kanál u Císařského ostrova“ a zde nastal čas pro první zásadní týmové rozhodnutí. Cynčina geniální příruční mapa na sobě měla plavební kanál přímo označen, byl ale zatraceně dlouhý a úplně jiným směrem než se vydala skupinka před námi. Ti totiž záludně odjeli přívozem, který se tak strašně nabízel… ale my se rozhodli věřit mapě a vlastnímu úsudku a vydali jsme se tedy pěšky podél údajného plavebního kanálu.
Čekalo nás asi nejvtipnější putování celé neděle. V týmu panovala vysmátá nálada způsobovaná hlavně představou, jak se za dvě hodiny celí uťapaní vrátíme potupně na start a přece jen se necháme převézt. Když jsme po chvíli putování podél kanálu narazili na konec cesty, bezprostřední reakce vepředu jdoucích byl výbuch smíchu. Veseleji být už nemohlo.
Odbočili jsme tedy od břehu a ostřížími zraky z dálky pátrali po jakémkoliv náznaku mostu nebo červeného trička. A že jsme jich našli… Ovšem byly to samé falešné stopy: soukromé stavidlo hlídané ostrahou, červená vlajka, posádka výletního parníku v červených tričkách, zamčený most – u toho bych se ráda zastavila. Překonání kanálu jsme totiž byli nejblíž právě tady. Po chvilkové úvaze jsme ale došli k závěru, že orgové by se přece nenamáhali přelézat zamčený most a budou se ukrývat na nějakém pohodlněji dostupném místě. Vrátili jsme se tedy na hlavní tah a pokračovali dále po cyklostezce. Cestou jsme ještě zvládli dokonale zmást tým za námi, který udělal osudovou chybu asi už na startu, když se rozhodl jít v našich stopách (pokud to ovšem byl jejich záměr) U „našeho“ mostu a ještě jednoho za ním, který my už ani nepokoušeli, se poněkud zasekli a dali nám tím možnost nenápadně odbočit na naši plánovanou cyklostezku a úplně neúmyslně se jim tak schovat za keříčky.
Posilněni čokoládou a vymýšlením alternativních plánů („hele, ti tenisti maj taky červený trička.. kdybychom jim třeba shrabali antuku, tak by se nám na ten papírek určitě rádi podepsali“ ^^) jsme dál putovali podél plavebního kanálu. Když se (po několika kilometrech ;o) kanál blížil ke svému konci a stanoviště pořád nikde, jali jsme se přehodnocovat naše plány a cíle. Řekli jsme si, že půjdeme obhlédnout ještě sportovní kanál a když nebude nikdo ani tam, můžem jít třeba do ZOO :o)
O několik chvil později, při přecházení jednoho z mostů na cestě ke sportovnímu kanálu, jsme najednou s ukazováčky namířenými na červenou osůbku pod námi naprosto ztuhli a do ticha se ozvalo jen sborové HE?! Byla tam, potvora. A opravdu to nebylo ani „na“ ani „u“ plavebího či sportovního kanálu. Ovšem byla to Rin a když nahodila svůj typický nevinný úsměv, nebyl jí nikdo z nás schopen ublížit. Tak jsme se radši pustili do plnění úkolu ^^ Sebevědomě jsme si rovnou řekli o ten těžší. Vyklubalo se z něj holení balónků. Jarník se k tomu neměl s chabou výmluvou, že to dělá denně, tak si Cynka a Serita oholily každá jeden a to tak dokonale, že jsme je začali podezřívat, jestli taky nemají náhodou nějakou tu každodení praxi ;o)
Další stanoviště se mělo nacházet na konečné nové trasy metra – v Letňanech. Nenápadně jsme se chytli Molíka a svezli se s ní busem na Holešovice, čímž jsme se sice připravili o dobrodružnou cestu přes vratký tramvajový most, kterou jsem navrhovala já, ale zase nám to putování značně urychlilo. Cesta metrem uběhla překvapivě rychle, stěží jsme se stačili bleskově pokochat novou trasou a nakreslit do Slitherinku dvě bezvýznamné čárečky.
Stříbro a jeho minové pole (alias stanoviště č.3) čekali naštěstí už ve vestibulu metra a ne někde venku uprostřed kruhového objezdu, jak naznačovala matoucí mapka. Hledáni min LIVE jsme nemohli odolat, zvlášť když to byl ten těžší úkol. Hned na první pokus jsme jednu našli! Naštěstí jsme měli ještě dva další a po první smůle už jsme všechno pečlivě promýšleli a za chvíli bylo celé minové pole zdárně zmapováno a naší kartičce už se skvěl další podpis. A pak už rychle zpět do metra, příští cíl: metronom.
Cynka se projevila jako správný domorodec (od toho jsme ji tam tyk měli ;o) a přesvědčila nás, že schodům k metronomu se můžeme vyhnout a dojít k němu seshora, přestože je tam výluka. Po mírných útrapách, dobré radě pána, který ochotně radil, i když nebyl tázán, a objevení několika zastávek, odkud X-1 nejela, jsme konečně našli tu pravou a dopravili se z ní na Letnou, kde jsme prošli staveništěm po zcela nově vyasfaltované asfaltce, pak kousek parkem a byli jsme tam. Pod metronomem jsme spatřili Snipera s dalším záludným úkolem –tentokrát šlo o zrcadlové psaní na sklo. Zapojila jsem všechny dostupné půlky svého mozku a vyšvihla to téměř jedním tahem (Musím se pochválit sama, neboť v mém vlastním reportu to za mě opravdu nikdo jiný neuděla ;o)
Další stanoviště nás čekalo na Střelečáku a těžký/fyzický úkol byl tentokrát tak podlý, že jsme pomalu litovali, že jsme si teď nevzali ten lehčí. Šlo tu o házení mokrým mýdlem. Na několikátý pokus dokonáno. Ztráty na životech – žádné. Fleků na oblečení – nepočítaně. Ale co, je to přeci čistá špína ^^
Dál jsme měli utíkat na Výtoň. Musím připomenout, že naše štěstí na dopravu se nás celou cestu téměř nepustilo, takže jsme zase jednou doběhli tramvaj a na dalším stanovišti jsme byli dřív, než jsme si vůbec stihli všimnout. Čekalo nás tam překvapení (v tu chvíli jsme mysleli, že příjemné) Viděli jsme tam totiž tým, který byl jediný před námi. Že bychom je už konečně začali dohánět? Omyl. To oni tam jen trčeli už půl hodiny a na jak dlouho tam zkysneme my jsme teprve měli zjistit…
Úkol obsahoval Kofolu. Hodně Kofoly. Nikdo nám nenamluví, že v tom neměl prsty Trilenid. (Však jsme taky celou dobu čekali, kdy najednou vykoukne zpoza schodů a bude chtít zkonfiskovat naše kofolové zbytky po nesplněném úkolu). První část byla celkem v pohodě, dali jsme hlavy dohromady a po chvilce jsme správně vymysleli, jak pomocí sedmi a čtyřdecové nádoby vyrobit 0,5 a 0,6l Kofoly. Následně jsme to vyzkoušeli i v praxi. Pak ale přišla ta zákeřnější část. Oněch 0,6 jsme měli vypít. Brčkem… a ne ledajakým brčkem, rovnou megabrčekm slepeným ze sedmi jiných, které jsme si měli ještě ke všemu sami vyrobit. Slepovali jsme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, avšak Kofola naším veledílem ne a ne protékat. A to jsme všechny spoje ještě ručně drželi ^.^‘ U sosání jsme se prostřídali všichni. Nutno uznat, že Jarníkovi a Seritě to chvílemi i trochu teklo, ale když asi po čtvrt hodině v odměrce ubylo asi 0,01l (a to ještě proto, že byla nakloněná), rozhodli jsme se, že úkol vzdáme a nebude už u Kofoly ztrácet další cenné minuty. Trin nám ještě poradil kde hledat další stanoviště, věnoval nám zbytek naší nepoužité Kofoly a mohli jsme vyrazit. Naší příští zastávkou měl být vrcholek Branické skály. Využili jsme své dopravní štěstí a bus 124 z Podolí, co nás dovezl téměř na místo. Zbývalo se jen odhodlat a rozhodnout se, kterou cestou do džungle, což jsme za pomoci mapy a intuice dokázali na první pokus.
Na místě byli v červeném tričku týpci dva, ovšem jen jeden z nich byl xg a měl pro nás úkol. (Ten druhý tam jen natíral schody, kdyby to náhodou někoho zajímalo ^^) Úkol tentokrát spočíval v pojídání rohlíku s povidly zavěšeného na věci připomínající obří rybářský prut. K držení ani okusování se nejdřív nikdo neměl, ale nakonec se dva odvážlivci v našich řadách našli. Cynka popadla prut a zaujala pozici zkušeného rybáře, Jarník poklekl a… a dál se to nedá dost dobře popsat, budete se muset spokojit s fotodokumentací ;oP Každopádně, úkol byl úspěšně splněn a my se mohli vydat na cestu do cíle, který měl být situován někde poblíž Pobřežní cesty. Předtím jsme se sice ještě chtěli pokochat pohledem na Prahu z vyhlídky, ale bohužel nám v tom bránil ten maník, co tam natíral ty schody (a hlavně ty natřené schody teda XD)
Pro sestup z Branické skály jsme zvolili poměrně extremistickou lesní stezku. Musím přiznat, že hlavně proto, že jsme jinou cestu neviděli, obzvláště ne tu asfaltku, co se nacházela o pár metrů vedle. Alespoň jsme měli o jeden intenzivní dobrodružný zážitek víc a Serita si to ve svých off-road lodičkách užila určitě dvojnásob. Pak už nás čekala jen jedna zastávka tramvají, chvilkové pátrání v mapě, odchycení okoloklusajícího Molíka a rozvážné nakráčení do cíle.
Byli jsme druzí. Na první bychom nedosáhli, ani kdybychom vyřešili slitherink, i když poslední náznaky snahy o řešení tu ještě pořád byly. V cíli nás čekala sváča – naše vlastní (cizí pejsky se prý nesluší opékat), labutě a kachny (ty se prý taky neměly jíst, i když několik pokusů o odlovení ze strany vítězného týmu proběhlo). Molík nás nakonec ještě vybičovala k několika skupinovým aktivitám, které ale záhy přerušil déšť. A nebyl to ledajaký déšť, takovouhle fatální průtrž mračen jsem na vlastní kůži docela dlouho nezažila. No, aspoň, že už jsme byli v cíli. Utvořili jsme (pomocí všech deštníků, pláštěnek a dalších věcí, co byly po ruce) protidešťovou formaci pod stromem a v tichosti mysleli na týmy, které byli ještě někde na cestě. Namočení jsme se stejně nevyhnuli, ale určitě to bylo nesrovnatelné s tím, co by nás potkalo, kdybychom náš improvizovaný úkryt opustili. Nakonec jsme se o tom mohli na vlastní oči přesvědčit, když uprostřed největšího slejváku, dorazil promočený třetí tým, který smůla doprovázela celou trasu (ano, byli to ti, jak jsme jim odbočili za ty keříky ;o) A protože dorazili více než hodinu po nás, nepomohl jim už ani vyřešený slitherink. Mwahahahaha.
Příchod dalších týmů byl pořád v nedohlednu a nás čekaly i jiné povinnosti, tak jsme si řekli, že na ty zbytky do večera vyčkávat nebudem a rozprchli jsme se do svých nor. LOST byl ale rozhodně nezapomenutelný (na některé okamžiky budu vzpomínat určitě ještě dlouho ;o) a naše účast na příštím ročníku je téměř jistá. Takže za rok!
červen 2008
