Moje neoblíbenější skupina přijela poprvé za svou patnáctiletou kariéru do Prahy, aby dokázala, že má plné právo být mou nejoblíbenější skupinou. Mé přibližně osmileté čekání se vyplatilo, koncert stál opravdu za to!

Pokud jste si mysleli, že je v nadpisu článku chyba v datu, není. Koncert Belle & Sebastian v Roxy se konal opravdu už téměř před rokem, akorát moje pochybné řazení priorit mi dovolilo se k reportu z něj dostat až teď. Nicméně zážitek to byl opravdu silný, tak schválně uvidíme, co z něj zbylo.

Abych splnila úvodní osvětovou povinnost: Kdo neznáte Belle & Sebastian, běžte si o nich něco přečíst (aspoň na Wikipedii nebo jejich stránky) a hlavně poslechnout (1, 2, 3, 4, 5 – několik mnou náhodně vybraných různorodých písniček).

Povinnost splněna a teď už můžu přejít k samotnému koncertu. Od chvíle, co jsem zjistila, že moje nejoblíbenější kapela bude vystupovat v Praze, jsem se na koncert hrozně těšila. V to, že je jednou uvidím naživo, jsem doufala už od doby, co je znám, což jsem teď spočítala na nějakých 8 let. Skupina samotná existuje (s pár personálními proměnami) už celých 16 let a do minulého dubna v Čechách ještě ani jednou nebyli. Lístky jsem nakoupila téměř okamžitě a těšila jsem se jak na Vánoce.

Vzhledem k tomu, že se jejich hudba s každou novou deskou trochu mění (což je u dobrých kapel v podstatě běžné), jsem se ale trochu bála, že budou hrát především současný repertoár a že jsou má očekávání a těšení vážně trochu přes míru. Moje nejoblíbenější CD této skupiny je totiž to úplně první – Tigermilk. Nedá se ale říct, že by se mi současný zvuk a styl kapely nelíbil. I na úplně nejnovější desce mám pár oblíbených skladeb.

Samotný koncert ovšem moje obavy okamžitě rozptýlil a po chvilce bylo jasné, že jsem se netěšila ani trochu zbytečně. Nejen, že hráli „hity“ napříč svou diskografií, ale i atmosféra na místě byla naprosto úžasná.

POZOR  – od tohoto místa dál už se budou nacházet pouze samé subjektivní superlativy. O moc víc než „bylo to fakt hrozně moc super“ totiž z paměti nejsem po roce schopna vymáčknout.

Hned na úvod vystoupení Belle & Sebastian přišlo překvapení. Jako první totiž zazněla nejprofláknutější část Dvořákovy Novosvětské, kterou zahrálo smyčcové trio složené z českých hudebníků (pokud mě paměť nešálí a nebyli náhodou čtyři). Tito tři (maximálně čtyři) borci a borky zůstali na podiu po celou dobu koncertu a vypomáhali ve většině písniček.

Co se týče výběru skladeb, rozhodně nebylo na co si stěžovat. Hned na úvodu kapela oznámila, že jsou v Praze poprvé a chtějí tedy představit průřez svou tvorbou. Yes! Zaznělo tak jak spousta největších hitů, tak pár nejlepších písniček z nové desky. Něco zahráli dokonce i na přání (jak na elektronické zaslané předem, tak i na instantní vykřičené na místě).  Kompletní setlist je k nahédnutí zde.

Já byla s výběrem naprosto spokojena. Víc než půlka odehraných skladeb byly moje velmi oblíbené. Může to být tím, že jich mám oblíbených celkem slušnou řádku, ale stejně mi to udělalo ohromnou radost. Mým osobním vrcholem euforie bylo, když zahráli moji dlouholetou srdcovku She’s Losing It. Nějaký dobrák to dokonce natočil a hodil na youtube, takže můžu předat kus zprostředkované atmosféry i dál:

Jak nejspíš bylo vidět z videa, nálada na místě byla úžasná. Všichni členové kapely byly nesmírní sympaťáci (a nevypadali vůbec tak podivně, jak se mohlo zdát z některých fotek ;), z obou frontmanů charisma jen tryskalo, házeli po nás jeden vtip za druhým a atmosféra byla náramně příjemná a uvolněná. Mohla za to především lidskost a bezprostřednost hlavních hvězd, které si na nějaké hvězdy nehrály ani v nejmenším, ale podle mě také fajn publikum. Bylo znát, že většinu publika tvořili nadšenci, kteří se na koncert předpokládám těšili podobně dlouho a hodně jako já. Navíc to samozřejmě logicky museli být samí milí a chytří lidé, kteří mají vytříbený hudební vkus ;o) Bariéra mezi podiem a hledištěm místy úplně padala – třeba v momentě, kdy bylo několik fanoušků vytaženo ke kapele tancovat na podiu a následně odměněno medailí za tanec.

Abych nezapomněla na to nejdůležitější, kromě toho, že to byli všichni do jednoho sympaťáci jak řemen, bylo taky znát, že jsou to profesionálové. Po stránce hudební rozhodně bez debat. Neměli problém hrát naživo cokoliv (a znělo to výtečně), během koncertu si mezi sebou neustále střídali nástroje (a šlo jim to na ně) a vůbec byli prostě skvělí. A už s těmi superlativy končím.

Shnruto, podtrženo, šlo určitě o jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla.  Mé díky patří všem zúčastněným – kapele samotné, vypomáhajícím hudebníkům i lidem v sále za skvělou atmosféru. Dohromady jste stvořili naprosto okouzlující zážitek.

This entry was posted on Neděle, Březen 25th, 2012 at 14:20 and is filed under Reporty. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.