O víkendu 30. října – 1. listopadu 2015 se v tradičních prostorách KC Zahrada konal již 12. ročník Akiconu – festivalu zaměřeného na japonskou animovanou tvorbu, komiks a kulturu a zároveň akce, jejíž organizaci věnuji v posledních letech každý rok nemalou část svého volného času a dost mi na ní tím pádem záleží.

Přípravy pro mě začaly standardně několik měsíců před akcí a nápravy (jaký je opak příprav?) řeším vlastně dodnes. Tím vás ale tentokrát nebudu zahlcovat a v reportu se zaměřím čistě na program Akiconu a co a jak jsem si z něj v rámci svého nabitého rozvrhu stihla užít.

Pátek

Program jsem logicky zahájila Zahájením v atriu, kde jsem se pokusila návštěvníky nalákat na to, aby se se vším obraceli na infostánek a aby se přihlásili do Bleskových přednášek. V první misi jsem byla o něco úspěšnější než v té druhé.

Jako první přednášku jsem navštívila Lysandřino Z papíru na monitor a zase zpět, kde se nás pomocí názorných ukázek snažila poučit o tom, jak dostat svůj rukou kreslený komiks do počítače a digitálně ho upravit tak, aby byl připraven k tisku. Téma rozhodně zajímavé a poučné. Letos mě osobně (jakožto silně amatérského kreslíře stripů) tématem zaujaly obě dvě Lysandřiny přednášky, jinak jsem se zájmově s jejími workshopy v rámci Aki většinou spíš míjela. Nicméně přednáška probíhala formou praktických ukázek ve Photoshopu, ve kterém se neorientuji, takže jsem se notně ztrácela (i přesto se tam ale pár obecných tipů a triků našlo i pro mě). Když jsem pak vyzývala Jarníka, že mě musí zaškolit, kde se některé z těch chytrých funkcí skrývají v GIMPu, prozradil mi, že nikde, z čehož jsem byla dost rozčarovaná a zklamaná. To pro mě byl nejsmutnější moment celé přednášky. Pro ostatní účastníky, především pak pro kreslíře pracující běžně ve Photoshopu a řešící problematiku tisku vlastních prací, byla ale přednáška určitě přínosná.

Následoval poněkud surrealistický bod programu, který se chytře maskoval pod názvem Vyhlášení výsledků webových soutěží. Původně měl sloužit k přiblížení soutěží, které proběhly na webu, děl, která v rámci nich vznikla, a jako prostor pro trochu té slávy a předání cen autorům, kteří vyhráli v diváckých anketách, ale realita byla poněkud jiná. Účast mizivá, nedorazili skoro žádní diváci ani vítězové soutěží. Některé se povedlo dohnat na chodbách a přitáhnout na převzetí ceny, jiné ne (takto dohnat jsem se snažila pouze vítěze soutěží, na běžné diváky jsem to nezkoušela). Nakonec to vypadalo tak, že si DanQ předal jednu cenu za komiks (který je mimochodem fenomenální) sám sobě a pak si poněkud monotónně přišla pro všechny ceny z Iron Chefa Scara. Celý výstup byl prokládaný trapným tichem (z publika), nervózním smíchem a elegancí úžasných maskotů (to myslím vážně, tradici s živými maskoty jsme letos znovu oprášili a myslím, že vypadali opravdu výtečně). No, atmosféra jako stvořená pro výstup Tlakshow. Ještě, že jsme měli v tomto bloku také slíbených svých 6 minut mimo kontext.

Jelikož v publiku sedělo celkem tak 15 lidí, chtěli jsme je za Tlakshow odměnit tím, že jim odtajníme existenci Akiconu JARO a promítli jsme tedy svou exkluzivní reportáž z této elitní akce. Informace o #AkiJARO ale mezitím leaknuly na internet, takže teď už ji můžeme dát i veřejně.

Po skončení jsem rychle odběhla doladit kytaru a připravit se na první mnou vedený bod programu – Anime zpívánky. Letos mi na tuhle moji hodinku hraní a zpívání japonských písniček nedorazil nikdo další s nástrojem, zato ale všichni zúčastnění poctivě zpívali (a to skoro celou dobu). O playlistu jsem nechala předem potenciální účastníky hlasovat na Facebooku, ale zdálo se, že moc z nich pak nepřišlo. Naštěstí tedy nedorazil ani nikdo z těch, co neuváženě do čela vyhlasovali absolutně neintuitivní song z Fairy Tailu, jehož nácvik mi dal dost zabrat, tak jsme ho na místě mohli s klidem přeskočit. Díky tomu zbyl na konci čas na písničky +- na přání publika, takže došlo i na hitovky jako je znělka z Gora nebo Pejskové se koušou.

V pátek jsem ještě jako poslední program stihla hodinku povídání o letošním AMV Iron Chefu. Průběh tohoto turnaje, kde proti sobě v omezeném čase stříhají na stejnou hudbu vždy dva odvážlivci a výsledky hodnotí porota i internet, jsem v průběhu letošního podzimu vůbec nesledovala, tak jsem byla zvědavá na to, co nejlepšího z toho tentokrát vypadlo a případně na nějaké ty historky z tvorby. Bohužel moc střihačů, kteří se zúčastnili turnaje, na tento bod programu nedorazilo a ještě nějakou dobu po začátku besedy vypadával zvuk u videí (vždy po určitém čase), takže jsem si ve výsledku odnesla něco málo těch postřehů a opravdu podrobnou znalost prvních 20 vteřin AMV z Madoky, které bylo ale mimochodem fakt super.

Sobota

V sobotu jsme byli ráno poctivě nastoupeni na Motiho přednášce Tvorba visual novel v Please wait. Se svým osobitým humorem nás nechal nahlédnout pod pokličku tvorby Zbyšků, Princů a jiných vizuálních novel, které mají společně se Sykym a dalšími příležitostnými pomocníky na svědomí. Přestože jsem některé zákulisní historky už znala a zároveň mám tvorbu jedné visual novely za sebou na vlastní kůži (fakt!), byla pro mě přednáška dostatečně zajímavá a zábavná. Obzvlášť proto, že jsem původně čekala formát podobný Lokiho přednášce o vývoji her na NatsuConu s praktickou ukázkou. (I když to by mě vlastně taky docela zajímalo, vidět jak někdo naživo splácá kompletní kus visual novely během hodiny – námět na příště!) Každopádně tohle obecnější povídání mi nakonec takto po ránu fakt sedlo.

Po přednášce mi zbyla chvilka na sehnání něčeho k jídlu, ale pak už byl hned čas na sraz a zkoušení AJ-DO-RU, kterého jsem se letos opět účastnila. Účast tentokrát byla obecně slabší. Několik soutěžících odpadlo těsně před a Arakanga vyfasovala místo v porotě. Zase ale musím uznat, že mezi námi posledními 4 statečnými nebyl nikdo, kdo by zpíval vyloženě špatně a všem se vystoupení nakonec myslím povedlo.

Co se týče písniček, které jsem letos zpívala, tak jsem vybírala v podstatě podle toho, co jsem si chtěla zazpívat. První byla Shura no Hana od Meiko Kaji, což byl v podstatě takový pokus. Před pár měsíci jsem si usmyslela, že až mi bude 50, budu zpívat enku. Ze záznamu mého výstupu mi přijde, že je trochu cítit, že to pokouším o 20 let předčasně. No a jako druhou jsem si dala All This Time od Marie Meny. Mám slabost pro písničku i zpěvačku a jsem fakt ráda, že jsem měla možnost si ji zazpívat. Navíc se mi povedla skoro přesně tak, jak jsem zamýšlela, takže za mě aspoň s tímhle spokojenost. A vypadalo to, že moje vystoupení celkově v sále znělo dobře, jelikož jsem si za něj vysloužila brofist od Sýra :) Pokud by vás zajímal záznam, je venku verze ze streamu.

Dál jsem v programu zavítala až na svou vlastní přednášku, protože tu jsem si nemohla nechat ujít. Šlo o přednášku na přání, kam si návštěvníci předem vyhlasovali téma “Japonské rituály třídění odpadu”, které mělo završit mou “nečistou trilogii” (prvními dvěma díly byly Kanály na NatsuConu 2014 a Záchody na Akiconu 2014).  Doufám, že se mi z tématu podařilo vytáhnout vše podstatné a zajímavé. Já jsem se při přípravě docela bavila, tak doufám, že diváci na místě taky. A vešla jsem se do stanoveného času (i s promo trailery Animefestu, kterým jsem propůjčila prvních 5 minut časového slotu vyhrazeného na mou přednášku), takže mám z přednášky fakt radost. Samozřejmě se najdou další věci, o kterých jsem se nestihla nebo zapomněla zmínit, třeba o popelářských autech, která hrají nebo hlásí, co zrovna sbírají, a jsou tak pro evropana jakýmsi hybridem mezi vozem popelářů a Family Frostem.  Ale takové drobnosti, na které se nedostane, se najdou vždycky. Možná by se na conech měly zavést krátké afterbesedy s přednášejícími začínající vždy cca hodinu po skončení dané přednášky, kdy autorovi dojde, co všechno vlastně chtěl říct a neřekl. Tak aby měl možnost to pro zájemce a svůj klid duše napravit.

Když se přiblížila 19. hodina, čekalo nás Velké vyhlášení výsledků soutěží. Do paměti se mi z téhle hodiny ve Velkém sále zaryl především jeden velice WTF moment, kdy Pexeso Petra Kopla mělo být pokřtěno (sypaným) čajem a následně vydraženo. Dobrovolník z řad diváků se přihlásil, že dílo pokřtí, načež přišel na podium, nasypal jednou ranou na pexeso celý obsah sáčku, sebral pexeso (i s horou čaje na něm) a odešel. Pořadatelé i diváci strnuli v šoku, ale po chvíli se otřepali a ceremonie pokračovaly dál. No, aspoň jsme připraveni na téma příštího ročníku Akiconu.

Jinak se na Vyhlášení kromě Cosplaye, AMV a Anime na vlastní uši vyhlašovalo i AJ-DO-RU. Povedlo se mi obsadit první místo u poroty a druhé u diváků. Ale stejně ta výhra tak nějak nemá tu váhu, když Arakanga nesoutěžila. Nesmím zapomenout ani na soutěž o dokreslení spodní půlky detektiva Zbyška. Některé výtvory byly vážně úžasné. Já svou omalomangu stihla vinou přetlaku povinností na conu vybarvit asi až o týden později. Ale stejně jsem to udělala.

Další programový maraton jsem nastoupila až v pozdějších hodinách. Zahájila jsem ho v deset večer hintzuovou přednáškou o stalkingu. Začalo to jako vtip, když Sušenka mezi divácká témata přednášky na přání připsala Stalking pro začátečníky jako narážku na hintzuovou zálibu v odposlouchávání lidí v dopravních prostředcích (podrobnosti viz hintzuovo přiznání zde). Hintzu ale přednášku pojal spíše vážně s hlavním těžištěm v reálném stalkingu v reálném světě, takže z ní člověk odcházel sice informačně obohacen, ale s lehkým mrazením v zádech.

Zlepšit náladu jsem si šla na Bleskové přednášky, což je blok krátkých vystoupení na různorodá témata, kde si může zapřednášet každý (a ještě za to dostane akibony). Loni tahle taškařice probíhala pod názvem Lightning Talks a dle mého názoru se úplně nevyvedla tak, jak měla (aspoň sobotní instance, na páteční jsem nebyla). Letos jsem to měla s účastí úplně stejně, takže pátek neohodnotím, nicméně sobotní bleskovky byly minimálně o třídu výš než loni a bez nepříjemné atmosféry školního zkoušení.

Aby nemuselo dojít na donucování, přišla jsem už předem vyzbrojena přednáškou. A nebyla jsem sama. Připraveni byli i Jarník, DanQ a Mistuki, která byla nakonec největším překvapením večera. Došlo ještě na dva nebo tři improvizované výstupy, ale ty mi v paměti nijak zvlášť neutkvěly, takže se o nich rozepisovat nebudu.

Začínala jsem já s přednáškou o pražských chodnících. Tak trochu by se dala ještě tématicky přifařit do nečisté trilogie, až na to, že by byla už čtvrtá a nebyla vůbec o Japonsku. Když jsem v průběhu roku narazila na informaci o tom, že mozaiky na pražských chodnících mají svá pravidla a názvy, byla jsem nadšená. A říkala jsem si, že by to byl super námět na přednášku, kde bych mohla více lidem předat užitečnou informaci, že má cenu dívat se pod nohy i ve chvílích, kdy nejsou na cestě žádné poklopy od kanálů! A protože o tom, jak vypadají vzory na chodnících, nemá cenu mluvit bez obrazového doprovodu, mám pro vás dochovanou dokumentaci, kdybyste si chtěli dostudovat. Doufám, že aspoň někomu přednáška zpestřila následný každodenní život.

Jarník měl připravenou přednášku o video formátech, kodecích a podobných zvěrstvech. Myslím, že to vysvětlil tak pěkně polopaticky, že to museli pochopit i úplně technicky nezdatní jedinci v publiku. Pokud je to tedy zajímalo. Dle mě ale fakt pěkný a ukázkový lightning talk z oblasti, ve které se autor vyzná, ale obecenstvo povětšinou ne. Podobným příkladem byl i DanQ, který měl přednášku z oblasti svého profesního zaměření. Seznámil se základy kerningu a jeho potřebností. Pokud ho totiž lidé nebudou dělat správně, budou to mít jedinci jako Clint těžké celý život.

Na konec jsem si nechala Mitsuki, která sice přišla na řadu někde v půlce, ale byla pro mě zlatým hřebem večera. Mitsuki předvedla naprosto dokonalý vtipem sršící stand-up výstup o kočkomilkách, který by většinu všech nastojáků hravě strčil do kapsy. Myslím, že publikum se bavilo a smálo minimálně stejně často a nahlas jako u loňského legendárního Hlasu Akiconu. Doufám, že si příště zas něco podobně geniálního připraví.

V půl jedné v noci nastal v programu ten pravý čas na promítání Záznamu Tlakshow v hlavním sále. Tlakshow byla v programu přislíbená s doplňujícím komentářem moderátorů v publiku, takže jsme tam se Sykym nemohli chybět. Nikdo si sice přímo vedle nás nesedl, ale trochu jsme si fakt povídali/komentovali. Jelikož nás ale nikdo neslyšel a některým to prý bylo dokonce líto, přihodím jako kompenzaci nejzajímavější historku z komentářové audio stopy:

Když zkoušíme Tlakshow, občas používáme Jarníka, aby nám simuloval hosta. Jarník na většinu otázek odpovídá „Naruto“ s různými obměnami (cosplay Naruta, film Naruto…). Ve chvíli, kdy TanakhT řekl, že jeho první přednáška byla na karetní hru Naruto, málem jsem vyprskla smíchy, protože to byla odpověď jak přes kopírák ze zkoušek.

Když došlo na plátně na závěrečnou scénu, kde jsme si na Natsu fotili selfie s našimi hosty a diváky, vyběhli jsme do tmy a vyfotili si selfie s tímto záznamem.

V nočním programu Velkého sálu následovala Princezna Železný vějíř. Tento skvost čínské animace první poloviny minulého století jsem si naposledy na Akiconu nechala ujít a letos by tomu nebylo jinak, kdyby Moti neprojevil přání film vidět a my tam s ním tak nějak ze solidarity a nedostatku lepších cílů nezůstali.

Jelikož jsem celou Cestou na Západ naprosto nepolíbená, byla jsem po úvodním Danově slově trochu zmatená, zda to zmiňované „čunče“ je postava s prasečí podobou nebo čínský mnich jménem Čun-čche. To celé se ale nakonec ukázalo jako asi nejmenší podivnost celého spirituálního zážitku. Film s tak protivnými v podstatě antihrdiny jsem tedy dlouho neviděla. Vydržet do konce nám pomohla jenom únava a síla “to už by bylo trapný nedat”, která je hnacím motorem spousty věcí nejen v mém životě. Každopádně pokud jsou čínské děti běžně vystavovány podobným „výchovným“ snímkům, nedivím se, že je Čína tam, kde je.

Neděle

Neděle se vyloupla tak nějak plynule ze soboty, ale když budeme počítat nový den od doby, kdy proběhl spánkový cyklus (čti měla jsem šanci na dvě hodiny zavřít oči), začala tedy neděle v neděli v 7 ráno a první přednáškou, kterou jsem navštívila, byla Symbolika v Tokyo Ghoul. Na Symbolice jsem se zastavila pouze symbolicky. Přiznám se, že především ze zvědavosti, zda přednáška nebude náhodou epicky špatná. Letos jsem do té doby totiž na žádnou takovou nenarazila a ona se vždy někde na tom conu aspoň jedna ukrývá! No a tahle to tedy nebyla. Ukázalo se, že přednáška je celkem v pohodě, akorát evidentně nejsem cílovka, když neznám Tokyo Ghoul ani taroty a o ničem jiném se v době mé přítomnosti nemluvilo. Každopádně se omlouvám přednášejícímu za předsudky a gratuluji, že se mu povedlo mě přesvědčit, že nebyly na místě.

Na přednášce o syndromu Taidžin kjófušó jsem už ale byla na celé. Přednášel ji člověk, který danou problematiku studuje, takže jsme se dozvěděli zase spoustu zajímavých a odoborných informací od osoby, co tématu opravdu rozumí. O této psychické poruše, která je v Japonsku docela rozšířená, jsem předtím vůbec nic nevěděla. A přestože byl přednášející ze začátku trochu nervózní, přednáška byla výborná. Známkou kvality může být to, že během prostoru na dotazy Syky prohlásil “Vymyslete rychle nějakou další otázku, já chci, aby ještě mluvil.”

Následovala Jarníkova přednáška/workshop AMV od nuly, na které nejdřív krátce ukázal, jak málo toho potřebujete k tomu, abyste mohli vyrobit krátké AMV, konkrétněji příspěvek do AMV Pekla, a následně přišla řada na dobrovolníky z řad diváků, kteří nikdy předtím AMV nestříhali, aby si to na místě před zraky ostatních zkusili. Jarník měl připravené 3 náměty, ze kterých si mělo obecenstvo vybrat, co se nastříhá. Jelikož to ale všem šlo rychle od ruky, vystřídali se na stříhacím křesle hned čtyři odvážlivci, nastříhali všechny 3 náměty a dokonce to sami spojili v jedno takové minipeklo. A protože jsme neměli k dispozici televizní šum, kterým se zpravidla příspěvky v AMV Hellech oddělují, napadlo, tuším Stříbra, že bychom si ho mohli nahrát sami. A tak dobrovolník, který se ujal úkolu dát videa dohromady, zapnul mikrofon a jal se dělat „šum“. Jeho „šššššš“ všechny diváky úplně rozsekalo. Televiznímu šumu se nepodobá ani za mák, ale pokud někdy zrealizujeme projekt AMV Předpeklí (pro věci, které byly vyřazeny z různých důvodů z AMV Pekla), tohle je jasný kandidát na předěly! A jak to dílo čtyř novopečených střihačů vypadá celé dohromady se můžete rovnou podívat:

Mimochodem ta Kiki uprostřed je můj námět a myslím, že by si zasloužila celé AMV. Prosím, prosím, udělejte ho někdo :) Moc to chci vidět hotové, ale nemám čas, chuť ani skill to vyprodukovat sama.

Během usilovné práce střihačů v přední části sálu vznikl vzadu v naší divácké řadě ještě jeden nápad, který se týká AMV Pekla. Když byla jedna z dobrovolnic dotázána na své dosavadní zkušenosti se střihem videa, odpověděla něco ve smyslu, že pouze „jednou do školy stříhala něco se žirafami“. No a my, nejmenovaní spoluautoři AMV Pekla, jsme uzavřeli pakt, že každý letos odevzdáme alespoň jeden příspěvek se žirafou. Už máme i rozdělená anime. Těšte se!

Poslední přednáškou, kterou jsem navštívila, byla Genderová iluze od Angie. Angie byla jako vždy skvělá, pohybovala se většinu času ve vodách, ve kterých se fakt vyzná, a přestože jsem čekala, že to bude informačně tak trochu moje přednáška z Animefestu 2011 v Angie kabátku, bylo tam nakonec zahrnuto dost témat, ke kterým jsem se já nedostala, třeba Takarazuka. Angie povídala, povídala a hezky se to poslouchalo. Pak jsem musela z organizačních důvodů asi na 3 minuty odběhnout, vrátila jsem se a zjistila jsem, že přednáška už skončila. Přitom když jsem odcházela, vypadala tak v půlce. Trochu zklamání. Angie to prý zas nějak časově nevyšlo. Jsem pro dvouhodinové bloky pro Angie, na které si připraví svou standardní hodinovou přednášku, abychom se někdy dočkali konce. Nebo aspoň na některém conu vyhradit tu zbývající hodinku na dokončení Pohádek z letošního AF.

Program Akiconu jsem zakončila na Zakončení Akiconu 2015. Zde poprvé se organizační tým doslechl o problému s příliš přísným zabavováním zbraní. A jelikož to tehdy byl jen jeden z mnoha obyčejných dotazů a ne tragédie rozmazaná po půlce internetu, bylo v tu dobu ještě možné si z toho dělat beztrestně srandu. A protože z diskuze vyplývalo, že jednou z podstatných příčin problému je, že pravidla, ve kterých byla informace o zabavování uvedená, nebyla dostatečně dostupná a viditelná, vymysleli jsme tedy s okolosedícími v publiku, že nejbezpečnější bude dát to příště do názvu. Tak na shledanou na akci Akicon Zabavujeme Zbraně 2016!

Jak tak počítám navštívila jsem celkových krásných 18 bodů programu! To je dokonce možná víc, než mnohdy na jiných conech, kde nemám povinností nad hlavu i bez programu. Valnou většinu programu jsem si i náležitě užila, takže za mě s programem rozhodně spokojenost. Nicméně můžu podotknout, že pokud máte k programu nějaké připomínky nebo ještě lépe návrhy na to, co zařadit příští rok, (nebo úplně nejlépe si sami chcete nějaký program připravit), naše programová sekce všechny tyto návrhy uvítá na mailu program@akicon.cz.

autoři fotek: edison23, Crones, xD25 , Clintova sestřenice, Lusi

This entry was posted on Neděle, Listopad 15th, 2015 at 15:04 and is filed under Reporty. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.