Je o mně známo, že mám ráda Eurovizi. A jako každý správný fanoušek mám o svých favoritech jasno už několik týdnů předem. V tomto článku najdete soupis mých subjektivních vítězů v kategoriích na míru.

Nejlepší eurovizní píseň

María Ólafsdóttir – Unbroken (Island)

María Ólafsdóttir, někde uváděná jako Maria Olafs, mě díky tomu, že se mi její písnička líbila, především donutila podívat se na zoubek islandským jménům. A zjistila jsem, že jsou to prostě rebelové, vikingové, potomci trpaslíků a bůhvíco ještě, protože na nějaká příjmení si vůbec nehrají a jméno “Marie, dcera Olafova” je to jediné korektní, se kterým si zpěvačka jako správná Islanďanka vystačí na celý život. A protože jsou to opravdoví drsňáci, tak islandští občané mají vyloženě zakázáno si jméno změnit třeba sňatkem. Tolik k jazykově-kulturní odbočce.
Každopádně tenhle song podle mě splňuje všechny předpoklady pro správnou eurovizní píseň. Je výrazný, dobře gradující, smysluplný, parádně zazpívaný vhodně vybranou interpretkou a u mě prostě vítězí. Ale to, že je to můj osobní tip, mu nezaručuje vůbec žádné šance. Loni jsem například dost fandila albánské Hersi a ta skončila už v semifinále a ještě předposlední.

Nejsilnější příběh

Genealogy – Face The Shadow (Arménie)

Nejsilnější a nejsmutnější příběh mají tentokrát bezpochyby Arméni, kterým na letošek připadlo sté výročí arménské genocidy a u této příležitosti dali dohromady jeden z nejambicióznějších projektů letošního ročníku. Skupinu Geneaology tvoří 6 Arménů ze šesti různých kontinentů a vznikla pouze kvůli Eurovizi. Arménie se písní snaží zvýšit povědomí o hrůzách minulosti a upozornit na to, že Turecko dodnes oficiálně neuznalo, že k něčemu takovému vůbec došlo.
Rozhodli se s tím taky nemazat a píseň nejprve nazvali přímočaře „Don’t Deny“, pak možná trochu vyměkli a upravili název na „Face The Shadow“. Přesto je poselství písničky jasné (i když dává smysl i zcela samostatně). A přestože standardně zastávám názor, že by Eurovize měla být pokud možno apolitická, myslím, že na tohle mají plné právo.

Nejdojemnější kus

Monika Kuszyńska – In The Name Of Love (Polsko)

Polsko si to letos radši pojistilo hned dvojnásobně. Po loňské ženy degradující katastrofě (postoupila sice do finále, ale IMHO jen kvůli vyprseným slečnám dojičkám na pódiu), tentokrát vsadili na to, že motto letošní Eurovize „building bridges” nacpali přímo do textu soutěžní písně a k tomu nasadili handicapovanou zpěvačku s dojemným příběhem. Monika Kuszyńska byla úspěšnou zpěvačkou, pak přišla autonehoda, ochrnutí, ale interpretka se nedala, zabojovala a nyní se vrací na pódia na vozíku. Nemusíte u toho všichni promočit kapesníky jako já, ale kdo tomuhle nefandí, je bezcitný… wait… Well done, Poland.

Nejlepší píseň v původním jazyce

Knez – Adio (Černá Hora)

Skvělé, jak si píseň může zachovat tradiční styl, typické kulturní prvky i původní jazyk a přesto oslovovat. Ne mnoha se to u mě podaří, ale tahle věc se mi prostě líbí. A rozhodně víc než většina ostatních, kteří se rozhodli pro vlastní jazyk. (I když zmíněníhodné druhé místo v této kategorii u mě drží De la capăt – nechybí ani dojemná sociální message, ou jé.)

Nejlepší kytarová balada

John Karayiannis – One Thing I Should Have Done (Kypr)

Kypr překvapil. Fakt příjemně. Až tak moc, že jsem mu musela vymyslet tuhle kategorii.

Nejlepší část písně

Mørland & Debrah Scarlett – A Monster Like Me (Norsko)

Nemůžu si pomoct, ale norská soutěžní skladba je pro mě přesně ten typ písničky, kde celou dobu prostě víte že ta skvělá pasáž jednou přijde, je to pěkný, pěkný, čekáte, čekáte, pak je tu najednou 2:26 a naprostá euforie.

Píseň, které nejvíc ublížili výběrem interpretů

Monika Linkytė & Vaidas Baumila – This Time (Litva)

Pochopila jsem, že v Litvě se nejdřív vybírá písnička a v až dalším kole to, kdo ji bude zpívat. Když jsem slyšela, že vyhrála skladba This Time, myslela jsem, že mám jasného jednoho z favoritů. To jsem ale netušila, že z ní udělají prapodivný duet. Doteď se snažím předstírat, že soutěžní verze neexistuje, a pokud si písničku chci poslechnout, volím původní verzi.

Nejlepší česká píseň, co zatím v Eurovizi byla

Marta Jandová & Václav Noid Bárta – Hope Never Dies (ČR)

Česká republika se letos po třech neúspěšných pokusech a pětileté odmlce vrací do Eurovize a tentokrát snad konečně s rozumem. To, co jsme dosud do soutěže vysílali, ať už výběrem diváků nebo odborníků, nestálo za moc. Nejvýstižněji to podle mě shrnul jakýsi cizí pozorovatel v komentářích na youtubu (cituji nepřesně ze vzpomínek) “obskurní hardrock, nevýrazná holka a týpek v kápi”. S tím jsme prostě díru do světa ani udělat nemohli.
Letos proběhl interní výběr porotou sestavenou Českou televizí (podrobnosti o průběhu si můžete přečíst v zajímavém článku Ondřeje Soukupa) a myslím, že to byl správný krok. Interpreti i zvolená píseň jsou vybráni adekvátně k typu soutěže a rozhodně nejsou pod průměrem mezi ostatními soutěžícími. Písnička je tak akorát zajímavá a odlišná, aby si ji lidé zapamatovali, ale nebyla úplně mimo mísu, výborně zazpívaná silnými výraznými hlasy, jen ta angličtina místy pokulhává (“másla jdou” FTW).
Každopádně minimální podmínka – song, kterému se nemusíme stydět fandit – byla bezezbytku splněna. Teď už jen, aby se těch lidí, co našim želízkům v ohni fandit budou, našlo tolik, aby ČT zas příští rok nemusela zrušit účast pro nezájem z řad diváků.

A co vy? Máte už své favority nebo tuhle soutěž ignorujete / bojkotujete / opovrhujete tím vším? :)

 

 

This entry was posted on Středa, Duben 22nd, 2015 at 22:19 and is filed under Články. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.