V rámci letošního Animefestu jsem měla přednášku s názvem Čerstvě z Japonska, která měla přiblížit atmosféru a trendy Japonska očima turisty, co se odtamtud nedávno vrátil. Dost prostoru mělo být věnováno i odpovědím na otázky diváků. Jelikož jsem se ale v první části neprofesionálně rozkecala víc, než bylo v plánu, nezbyl na otázky na místě čas vůbec a ještě jsem musela publikum ochudit o pár videí a několik informací, které jsem buď říct nestihla nebo na ně prostě zapomněla. Prostor pro dotazy jsem pak trochu vynahradila tím, že jsem v průběhu festivalu odpovídala na otázky o Japonsku všude, kde se někdo ptal: na chodbě po přednášce, ve frontě na jinou přednášku i ve fast foodu u nádraží. Přesto mě trápilo, že se na spoustu věcí nedostalo. Tento článek vzniká proto, aby to napravil.
Ti, kteří na zmíněné přednášce nebyli (a zajímalo by je, o čem byla), se můžou podívat na záznam (případně si jen proklikat slajdy). Ti, co byli, můžou pokračovat ve čtení bez zdržování. Následovat budou 3 části textu: doplňující informace, které jsem se dozvěděla od účastníků po přednášce, videa, na která se nedostalo, a random fakta, která jsem chtěla zmínit.
Doplnění z řad publika
Občas za mnou po přednášce chodí lidé s úmyslem doplnit nebo upřesnit něco, co jsem říkala, a rozšířit mi obzory, což je super. Tentokrát jsem se dozvěděla tyto 2 věci:
Ty směšně povytažené kulichy, o kterých jsem mluvila, se jmenují beanie a je jich prý plné Brno. K nám do Prahy (resp. přímo až k mým očím) tenhle trend ještě nedorazil, ale jsem ráda, že naše moravská metropole za Japonskem na poli módy téměř nezaostává.
Roušky v tuto roční dobu nosí Japonci mimo jiné kvůli plošné alergii. Říkali nám tam sice, že hodně Japonců trpí sennou rýmou, příčinu jsem ale nezkoumala. Teď už vím, že na vině jsou kryptomérie a cypřiše, které byly v Japonsku plošně vysazovány po druhé světové válce v rámci zalesňování země, protože se hodí ve stavebním průmyslu. Jenže tyhle stromy čím jsou starší, tím produkují víc pylu, takže v posledních letech je problém čím dál kritičtější. Roli prý hraje i postupné stěhování Japonců do měst a tím pádem absence budování imunity vůči alergenům všeobecně. Dřív údajně s imunitou neměli problém díky soužití se zvířaty, ale to se ve městech už moc nekoná.
Ještě jednou díky odvážným informátorům za tyto poznatky, klidně choďte častěji ;)
Videa
Měla jsem připraveno pár videí z cest, která jsem chtěla promítnout v rámci odpovědí na předem zaslané otázky. A pak i několik takových, která jsem chtěla pouštět jen v případě zájmu nebo přebytku času. Následuje výběr z obou kategorií.
Když jsem mluvila o tom, jak frčí Frozen, chtěla jsem přihodit ještě příklad jiného hodně hraného songu kromě nejprovařenějšího Ari No Mama De (Let It Go). Podle toho, co jsem zaslechla v jednom obchoďáku, by totiž měla existovat i jakási boyband verze Umarete Hajimete (For the First Time In Forever). Tu se mi ovšem na celém širém internetu dohledat nepodařilo (kdo najde, nechť neváhá a podělí se!), tak předkládám aspoň tu původní z filmu.
Před přednáškou padl dotaz na pouliční umělce. Narazili jsme na dva druhy živě hrané hudby na veřejnosti. První byli začínající hudebníci, kteří na různých zalidněných místech hráli svoje i cizí písničky, dělali si reklamu a prodávali cédéčka. Přikládám krátké video z nadchodu na Tennódži v Osace.
Druhým bylo obyčejné hraní pro radost, které jsme v největší míře spatřili na „hudebním pikniku“ v neděli v Tokiu v parku Jojogi. Když jsme šli okolo, hráli zrovna písničky od AKB48, což nás nepřekvapilo, protože jak víme „všichni Japonci mají přece rádi AKB“. Omluvte zhoršenou kvalitu zvuku, netuším, kde se tam vzaly ty rány a výpadky. Asi vítr.
O rybách na trhu, na které taky padl dotaz, jsem už neměla moc šanci se rozpovídat. Následující video vám snad obstojně přiblíží atmosféru trhu v šótengai v Kanazawě. Nejsilnějším zážitkem z celého trhu byla totiž (krom ještě napůl živých megakrabů) tahle ječící prodavačka. Točeno „hlavně nenápadně“.
A abych vás neochudila o jeden z nejzábavnějších aspektů Japonska, musím přidat aspoň nějaké reklamy. Chtěla jsem vám promítnout jen pár nejbizarnějších reklam, které se vysílaly v dobu, co jsem byli v Japonsku. Tady ale nejsem omezená časem, takže předhazuji kompletní balík japonských reklam ze 14. a 15. týdne tohoto roku. Nějaký dobrodinec je totiž schraňuje a hází pravidelně na youtube. Uvidíte spoustu věcí zmiňovaných v přednášce (reklamu, ve které účinkuje Kyary Pamyu Pamyu, reklamu na 18. film detektiva Conana, hranou reklamu na kreslenou Madoku…) i takové, o kterých jsem nemluvila, ale stejně je od Japonska čekáte (mluvící psi, pseudoevropskou princeznu s afty, spoustu zpívání a dalších ujetostí).
A ještě jedna reklama na Just Dance na WiiU, která má hned několik důvodů k tomu se tu objevit. Za prvé jsem fanda série Just Dance, dál jde o písničku, kterou pokud jste dosud neznali, tak poznáte na konci článku, ale to pořád není to hlavní. Tahle reklama totiž krásně demonstruje jednu věc, o které jsem na přednášce mluvila. Že v japonské popkultuře jde všechno hrozně rychle. Jakmile se objeví písnička, která je hit, tak ji velice brzy najdete nejen v obchodech, ale i na karaoke nebo právě ve hrách. Poslední zajímavostí k téhle reklamě je, že jsem ji nejčastěji viděla v MHD, kde ji pouští bez zvuku :)
Další zajímavosti
Zcela zásadním nedostatkem úvodní části přednášky, kde jsem se snažila nastínit atmosféru Japonska, bylo, že jsem nezmínila problematiku velikostí. Pokud si totiž chcete představit, jak byste se cítili v Japonsku, tak musíte vědět, že jeden z nejmarkantnějších vjemů je to, jak je všechno malé. A nejde jen o to, že vyčníváte aspoň o hlavu nebo dvě nad místními, taky se neustále mlátíte do hlavy o nízké dveře a průchody a v neposlední řadě i jídlo a pití se nejčastěji prodává v nádobách a objemech „Japan Size“. Znáte ty minivody, co rozdávají v RegioJetu? Tak asi tak :)
Dál tu mám pak několik poznámek, u kterých si nejsem jistá, jestli jsem je v přednášce nakonec zmínila nebo ne (budu muset počkat na záznam). Co jsem ale určitě neřekla a nejspíš stojí za to ještě k atmosféře zmínit, jsou rolničky. Tohle určitě není žádná novinka, ale je zajímavé pozorovat (a poslouchat), kolik Japonek cinká. Všemožné přívěsky, klíčenky a jiné cetky s rolničkami a zvonečky způsobují to, že docela dost místních slečen a žen jde vystopovat po sluchu, ideálně pokud jdou s mobilem v ruce.
Článek ukončím videem, které jsem původně chtěla pouštět na konci přednášky k dokonání navození „Japan Experience“. V domácích podmínkách to ale možná bude taky mít něco do sebe. Chcete-li se cítit, jako byste byli v Japonsku, pouštějte si následující video tak dlouho, dokud vám ta písnička nezačne připadat skvělá. Při pobytu v Japonsku a vystavování se j-popu se tento posun vkusu totiž přihodí každému (mně to teda ani moc dlouho netrvalo ^///^). Jde o loňský hit AKB48 (překvapivě), který je ale pořád populární, což jsem usoudila třeba podle toho, že ho hráli na onom hudebním pikniku. Příjemný loop přeji.
Pokud by vás zajímalo něco víc z naší cesty po Japonsku, naleznete to na našem cestovním blogu (průběžně doplňováno).
