Bohové nám byli nakloněni, a tak se o víkendu 31.10.-1.11. mohl v Praze v kulturním centru Zahrada konat již tradiční Akicon. Jelikož jsem se letos účastnila jakožto org, ovšem takový ten low-level org, měla jsem šanci prožít a zhodnotit akci z obou stran. Chvílemi z pohledu pořadatelského, chvílemi zas z toho diváckého. Ze žádného ale pořádně, protože do zásadních organizačních věcí jsem samozřejmě neviděla a v roli diváka jsem zas nebyla moc dlouho. Pokud vás ale můj hybridní úhel pohledu zajímá, pak je tu pro vás následující report.

S letošním Akiconem to téměř do poslední chvíle vypadalo dosti nahnutě. Převážně kvůli problémům s dojednáváním prostor. Řekla bych, že dokonce déle to vypadalo, že Aki vůbec nebude, než že bude. Byl opravdu zázrak, že se vrchním SPJK vyjednávačům nakonec povedlo získat prostory Zahrady, přestože v jiný než původně plánovaný termín a oproti loňsku omezené. Navíc celý con prošel kompletní legalizací (od promítání až po písničky na DDR), což znamenalo, že promítaného anime bude muset být o poznání méně a ne všichni to přivítají s nadšením.

Podmínky, za jakých se měl con konat pak daly vzniknout několika strašlivým proroctvím. Do Zahrady měli totiž během conu přijít maminky s dětmi na pohádkové představení a zároveň důchodci na komentovanou výstavu o Grónsku. Děti, matky, důchodci a otaku v jednu chvíli na stejném místě? Je jasné, že takováto kombinace by zaručeně mohla způsobit něco opravdu strašlivého. Časem se k tomu přidala ještě fáma o motorkářích, kteří tam údajně měli být někde nějak taky, ale doteď netuším, jestli měla tahle poplašná zpráva někde skutečný základ. Každopádně to vypadalo, že Akicon bude opravdu něco…

Předehra

Akiconový maraton pro mě začal v sobotu v jistou ranní hodinu, ve kterou by se o víkendu rozhodně vstávat nemělo. Jelikož mi Mitsuki v pátek večer prozradila, že na náš plánovaný turnaj ve Stepmanii nemá ještě zhola nic, strávila jsem cestu autobusem sepisováním systému turnaje, který jsem vymýšlela převážně během předešlé noci. Kupodivu fungoval.

Když jsme společně s dalšími, které jsem potkala cestou, dorazili do Zahrady, docela jsme se podivili, kolik podezřele oblečených lidí v půl osmé ráno navštěvuje zavřenou kavárnu ve vestibulu ;o) Více než hodinu před začátkem jsme totiž na místě našli už spoustu nedočkavých návštěvníků. Jak se dostali dovnitř, bylo jasné, dveře byly otevřené. Otázkou bylo, jak je dostaneme ven, abychom je mohli všechny v deset poctivě prohnat pokladnou (až bude postavena).

Hned ze začátku jsem měla mít službu na šatně, tak jsem po krátké instruktáži, jak nakládat s kterými lístečky, AkiKrámem, AkiBony a dalšími šatnoproprietami, začala předčasně odbavovat nedočkavce. Pomáhala mi Gabi, jakožto instantní org. Před oficiálním začátkem byla práce šatnářek celkem pohodová. Skutečný masakr začal až o pár desítek minut později…

Šatnářské dobrodružství

Šatna na letošním Akiconu byla jedním slovem MASO. Lidí přišlo opravu hodně a přinesli si s sebou spoustu zavazedel. Loni se tento problém vyřešil tím, že se věci daly odložit do tělocvičny, která letos ovšem k dispozici nebyla. A tak se bágly, krosny a tašky asi tří set lidí měly najednou octnout v šatně na prostůrku velkém asi jako dvě standardizované záchodové kabinky. Ono to ukládání, to by samo osobě takový problém nebyl (dokud bylo místo), horší to bylo s hledáním. A že ho bylo dost často zapotřebí. Lidi si v batůžcích zapomínali tu peněženky, tu pití, jindy zas třeba brýle. A zkuste si v hromadě asi tak stovky zavazadel hledat „takovej černej batoh“ :D

Ale návštěvníci byli shovívaví a pochopili, že když v dobu návalu budou chtít něco zpátky, budou si prostě muset chvilku počkat, než se k tomu někdo proplave. A to doslova. Plavání v moři krosen by klidně mohla být nová olympijská disciplína. Po zkušenostech z Akiconu myslím, že bych měla i šanci se kvalifikovat. Chvílemi jsem při pohledu na neforemnou horu věcí propadala zoufalství, jindy jsem dostávala hysterické záchvaty smíchu. Pokud se vám tedy stalo, že jste se na šatně místo požadovaného zavazadla dočkali mého vyšinutého „chachachááá“ (a časem i toho zavazadla samozřejmě ;o), už víte proč.

Práce na šatně prostě nebyla žádný med, ale naštěstí jsem na ni nebyla sama. Původně jsem sice měla být, pak byla pro jistotu první služba zdvojena, ovšem nakonec to dopadlo tak, že nás tam bylo pět a stejně jsme měli co dělat. Na tomhle místě bych chtěla poděkovat všem, co svůj původně volný čas z dobré vůle obětovali boji s kabáty a batohy a pomáhali mi. Konkrétně Gabi, Michovi a úplně nejvíc Atelwen, kterou potom čekalo ještě několik dalších šatnových služeb. Za celý con jsem ji snad nepotkala jinde než na šatně a má můj neskonalý obdiv. Já se po těch pěti hodinách vypotácela úplně vyřízená. A dík patří taky Jarníkovi, který mi během mé služby přinesl take-away nudle z nedaleké Číny :3

Stepmania Crazy turnaj

Hodinu po skončení kmitání na šatně jsme s Mitsuki měly vést Stepmania Crazy turnaj. Lidí se nám přihlásilo přesně osm, což byl počet, na který se dal můj geniální turnajový systém z autobusu lehce nasadit. Názvu „crazy turnaj“ jsme opravdu dostály, jelikož jsme si na naše nebohé soutěžící vymyslely opravdu netypické disciplíny. Snažily jsme se být originální, takže kromě kol sestávajících se ze skákání snožmo nebo bez zvuku jsme zařadily i týmovou část turnaje a takové záludnosti jako skákání se zavázanýma očima (a nápovědou) a zdá se, že to mělo úspěch. My jsme se rozhodně bavily. Doufám, že i soutěžící ;o)

 

Program v hlavním sále

Okolo půl páté jsem konečně měla všechny oficiální povinnosti odbyté a mohla jsem se tedy jít účastnit programu v roli běžného diváka. Jako první padla volba na Grekovu přednášku Klišé v anime. Přednáška byla vedená převážně formou diskuse, přesto byla zábavná a zajímavá. Grek je prostě v jistém smyslu záruka kvality.

Dalším bodem programu, na který jsem se rozhodla zůstat, přestože jsem byla tahána do hospody, byl Animestop. A myslím, že jsem neprohloupila. Otázky byly zajímavé, poradci vtipní a soutěžící měli kchůl tlačítka. Prostě všechno, jak má být. Publikum se nenudilo ani minutu. A jako bonus se mi tam ještě poprvé podařilo zahlédnout živou Beldaran a chvilku si s ní popovídat .

Hospoda-Vyhlášení-Hospoda

Po Animestopu už jsem se konečně dostala do výše zmiňované zapadlé hospody poblíž, kde už čekalo smíšené osazenstvo manga-fanu a sekai. Odtamtud jsem si po chvíli odskočila zpět do Zahrady vyhlásit výsledky turnaje, ujistit se, že divadlo se bude natáčet, abych o něj nepřišla, a šup zpátky do vyhřátého lokálu. Následující asi dvě hodinky jsme strávili příjemným pokecem nerušeným hordami znepokojivě oblečených teenagerů. Dorazila dokonce i chill, která jinak letos na Aki vůbec nešla. A až na časem přiopilého Círdana to bylo prostě fajn :)

Kreativní večer a yaoi noc

Zpátky v Zahradě mě pak zcela náhodou čekal jeden z vrcholů celého letošního Aki. Spontánně vzniklé kreativní řádění asi šesti orgů včetně mě. Tuším, že to začalo tím, že jsme našli zbylé nepoužité papírky na dotazy pro Zoner, a skončilo to tvorbou velkého uměleckého díla, které bylo tvořeno tak, že jsme postupně jeden po druhém připisovali po jednom slově k právě vznikajícímu souvětí. Někteří se snažili navazovat alespoň na předchozích pár slov, jiní takové tendence vůbec neměli. Tímto systémem vznikla velmi kvalitní experimentální próza.  Pro ilustraci, končila  slovy „…neboť Gándhí ptakopysk vždycky průvod pyčo!“ Poučení: unavení orgové dokážou nečekané věci ;o)

Když jsme se dostatečně kreativně vyčerpali, přesunuli jsme se do herny k SoulCalibru. Vyhlásili jsme pofidérní „orgovský turnaj“ a jali jsme se vzájemně mydlit stylem nevim-kterej-čudlík-co-dělá-ale-když-jich-budu-mačkat-hodně-najednou-a-rychle-bude-to-dělat-hustý-věci. Geniální odreagování. Jen chudáci hráči, kteří tomu rozumí a poflakovali se okolo. Ti vypadali, že je každou chvíli trefí. Ještě bych se chtěla omluvit lidem, co v tu dobu spali vedle ve workshopárně. Než nás někdo upozornil, že je vedle nás spací místnost, je možné, že jsme je docela budili. Osud je ale občas spravedlivý, a tak mě pomyslný trest čekal hned pár desítek minut na to…

Když jsem dorazila do malého sálu vyhrazeného pro spaní, trochu mě překvapilo naplno rozsvícené světlo, otevřené okno, zima a zjevně nespící hloučky lidí. Nicméně jsem se i přesto odhodlala vyzkoušet spánek. Zima i světlo se daly částečně eliminovat, hlavním strůjcem mých nočních můr se však stala diskutující skupinka kousek od nás. Nejdřív mě potěšilo, že se v naší místnosti vyskytuje hlouček fanynek Hetalie, nadšení ovšem velmi rychle vyprchalo, když se ukázalo, že jde o yaoi fanynky Hetalie. Naštěstí jsem neslyšela všechno, ale, upřímně, usínat u silně znepokojujících historek typu „jak jsem se ve třinácti letech poprvé dostala k yaoi, nyaaa“ člověku opravdu příjemné sny nenavodí. Ale hlavně, že se mi podařilo usnout.

Beseda Ren‘Ai tvůrců

Ráno jsme se s Mitsuki a podporou v podobě Jarníka a Geonta poctivě dostavili na besedu ren’ai tvůrců v bláhové představě, že nás tam bude zapotřebí. Hned na začátku ale naše ega dostala krutý zásah, když Wolfii představil všechny přítomné tvůrce (i několik zrovna nepřítomných), pouze nás jaksi vynechal >_< Nejdřív přišla na řadu nějaká všeobecná nic moc neříkající moudra a doporučení, časem se ale rozpoutala diskuze, takže jsme si aspoň příjemně popovídali s ostatními tvůrci, kdyby nic jiného. Moc nových poznatků jsme si za ty dvě hodiny neodnesli, ale aspoň jsme u pár věcí zjistili, jak to dělali ostatní.

Grekova přednáška na přání

Posledním bodem programu, který jsem chtěla vidět, byla Grekova reprízovaná přednáška Rule of cool, kterou jsem minule neměla šanci vidět (ale hory FTW!). Přednáška měla všechny devizy, jaké má dobrá grekovská přednáška mít – byla opět poutavá, vtipná, poučná, nicméně… strašně dlouhá. Chápu, že se Grek snažil říct i všechno, co minule nestihl, ale tohle bylo už opravdu moc. Vím, že jsem lemra a nevydržím udržet plnou pozornost déle než 60 minut (s vypětím sil a zajímavým tématem 90), ovšem přednáška byla stejně plánovaná na hodinu a půl, kterou jsem celkem v pohodě zkousla. Přetažení o dalších 30 minut bylo ale dost nepříjemné. Nejvíc samozřejmě pro následující přednášející a další diváky, kteří museli celou dobu čekat venku. Pro nás v sále, nebo aspoň pro mě osobně, to ale bylo taky dost nemilé. Pozornost jsem už neudržela, ani kdybych chtěla, protože jsem neustále musela myslet na ty chudáky venku, na to, že Gobloch takhle přijde o polovinu času na svoji přednášku a bylo mi vysloveně trapně za nás za všechny, že tam tak sedíme, posloucháme a přes opakovaná upozornění zpoza dveří se nikdo z hlavních aktéru nijak nesnaží přednášku uspíšit (a pokud ano, tak tedy neúspěšně). Bohužel mi to zkazilo celkový dojem z celé přednášky.

Zakončení

Před oficiálním zakončením jsme v hlavním sále zastihli ještě zbytek Vavčovy přednášky o novinkách asijské kinematografie, tak jsem si aspoň mohla připomenout, jak strašně moc se těším na Liar Game 2 (pokud bude v duchu prvních dílů první série a ne jejího pochybného konce). Následovalo oficiální zakončení, trocha toho poklízení, velké hromadné focení a cesta domů. A jako bonus „slavnostní večeře“ v číně s dalšími aki-org odpadlíky, kteří se nedrželi s hlavním davem a potkala jsem je v autobuse cestou domů. A byla to skvělá tečka za celým tím šílenstvím.

Mám-li zhodnotit Akicon jako celek, vidím ho jako vydařený. Pár věcí mi tam sice hnulo žlučí, ale šlo převážně o lidi a momenty s Akiconem jako takovým nesouvisející. Na druhou stranu mě zase spousta jiných věcí příjemně překvapila. Za daných podmínek byl Akicon 2009 z mého pohledu v rámci možností jasný úspěch.

–  fotky: HejTy –

Odkazy:
Oficiální stránky Akiconu – seznam dalších fotek a reportů
Plná verze surrealistického veledíla ze sobotního večera

 

This entry was posted on Středa, Listopad 11th, 2009 at 13:20 and is filed under Reporty. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.