Jakožto správný eurovizní fanoušek jsem si samozřejmě nenechala ujít film s eurovizní tématikou nazvaný jednoduše Eurovision (s podtitulem The Story of Fire Saga), který nedávno vyšel na Netflixu.
A také jakožto správný eurovizní fanoušek mám spoustu názorů a postřehů, o které mám potřebu se podělit. Nutnost sepsat článek jsem si odůvodnila mimo jiné tím, že se určitě najde někdo, kdo viděl film, ale nesleduje Eurovizi a zajímalo by ho, jak to vidí někdo, kdo má Eurovizi najetou.
Pokud jste tedy film viděli a teď přemýšlíte, co tam bylo zcela smyšlené a co odpovídalo eurovizní realitě, jste tu správně. Pokud jste film ještě neviděli a chcete, se čtením článku opatrně, může obsahovat spoilery.
Co se mi líbilo
Začneme ovšem tím pozitivním. Neměla jsem od filmu velká očekávání, takže vše, co bylo aspoň trochu pozitivní, mě příjemně potěšilo. Bylo toho celkem dost, ale neznamená to, že bych na film měla jednoznačně pozitivní názor.
Cílem není zesměšnit Eurovizi nebo její fanoušky
Tak trochu jsem očekávala, že celý film může být postavený na bázi „podívejte se, co ti magoři v tý Evropě dělaj a jak je to celý směšný a uhozený“. To se ale nestalo a film je udělaný tak, že Eurovizi neznalým plus mínus přibližuje i s jejími typickými ujetými i epickými rysy, ale zároveň to běžného fanouška ani Evropana neurazí (až na pár pochybných míst, ke kterým se dostanu).
Tam, kde si film z Eurovize totiž vážně srandu dělá, je to většinou v mezích a oblastech, ve kterých si ji i fanoušci už dávno dělají sami.
Nepředvídatelnost
Chvíli mi trvalo nějak si v hlavě srovnat, o jaký typ filmu jde a co od něj čekat. Až po scéně s lodí jsem pochopila, na co vlastně koukám a přijala to se vším všudy. A od té chvíle jsem si to začala mnohem víc užívat.
Takže mě pak nečekaná scéna s elfy už nepřekvapila, ale pobavila, ačkoliv podobné zvraty normálně moc nemusím. Tady jsem už věděla, že můžu čekat úplně cokoliv, a to, že film díky tomu nebyl úplně 100% předvídatelný, bylo jedině plus. A ještě v tomhle bodě musím vypíchnout poslední scénu s duchem, ta byla top.
Vystihnutí eurovizních songů
Některé songy jsou podle mě naprosto on point, co se týká typu hudby, který na Eurovizi běžně potkáte. A i když jsou občas parodicky hnané do extrému, pořád se drží v mantinelech toho, že kdyby se přímo v této podobě objevily na Eurovizi, zapadly by. A to oceňuji dost.
Volcano Manem počínaje (tam jsem si tedy ještě nebyla zcela jistá, zda to celé nebude parodie, tenhle song pro mě zůstává přímo na té hraně), Lion of Love je taková eurovizní (nejen) ruská tutovka, Double Trouble by podle mě mělo obstojnou šanci projít standardním eurovizním semifinále a u Running with the Wolves jsem se vyloženě smála nahlas, z toho Eurovize úplně kapala. Na Love Love Peace Peace to sice samozřejmě nemá, ale bylo vidět, že je to parodie dělaná srdcem na rozdíl třeba od té od Stephena Colberta.
Samotný Húsavík by byl podle mnohých možný kandidát na vítěze i v reálné Eurovizi. A proslýchá se, že by teoreticky měl mít šanci být nominovaný na Oscara za nejlepší filmovou píseň.
Vystihnutí dalších eurovizních reálií
Jako první musím jednoznačně zmínit slogan a logo. Každý ročník Eurovize má vlastní slogan a k němu logo – od Share the Moment, přes Building Bridges po We Are One. No a Perfect Harmony by mezi ně zapadl dokonale. Dokonce si myslím, že by se řadil k jedněm z těch lepších.
Na samostatný bod by klidně vydal také staging, který byl podobně jako některé songy často na dost dobře vybalancované hraně parodie a něčeho, co byste mohli v Eurovizi úplně běžně potkat.
Křídla jsou evergreen, ohňostroje taky nemůžou nikdy chybět a delfíni mi ve skutečnosti přišli fakt skvělí. Kdybych je viděla v reálné Eurovizi, byly by to u mě body navíc.
Každého eurovizního fanouška pak jistojistě potěšila narážka na křeččí kolečko pro lidi, které se v Eurovizi dříve už opravdu objevilo.
Jaja Ding Dong
Ten song je prostě masterpiece a lepší hospodskou vodrhovačku fakt vyrobit nemohli. Takže si zasloužila kromě samostatného bodu v článku i oficiální desetihodinovou verzi od Netflixu. Navíc mem spočívající v hlášce, že měli radši zahrát Jaja Ding Dong, všude od komentářů na YouTube po recenze na ČSFD tomu dává ještě další rozměr.
Jestli ho v příštím ročníku Eurovize neuvidím v nějaké formě jako interval act (Co je český ekvivalent? Přestávkové číslo?) ať už ve finále nebo v aspoň semifinále, budu vyloženě zklamaná.
Kombo Rachel McAdams + Molly Sandén
Pro Rachel McAdams mám slabost od About Time, takže její charisma znamená automatických +10 k celkovému charismatu jakéhokoliv filmu. A tady navíc moc pěkně lipsyncuje naprosto fenomenální Molly Sandén, která zvedá kvalitu songů o 100% svým projevem. Znala jsem od ní dřív vlastně jen její verzi Gabriellas sång, takže jsem ani moc netušila, jak parádní to bude.
A musím uznat, že její hlas + Húsavík mi vyrobily husí kůži a dojetí, které jsem u tohohle typu filmu fakt nečekala (zvlášť poté, co jsem se přímo na začátku téhle scény lehce vytočila, viz negativní body).
Eurovizní camea
Vesměs všichni fanoušci Eurovize označují Song-A-Long jako svou nejoblíbenější scénu a nebude to náhoda. Tolik Eurohvězd na jednom místě v jednom (mnoho)songu se často nepovede sehnat ani pro oficiální eurovizní projekty.
Je to tam vhozené podle mě vyloženě jako perlička pro fandy (plus možnost lepšího marketingu filmu v Evropě, pravděpodobně :)
A camea eurovizních vítězů se neomezily jen na tuhle jednu scénu. V jednom článku jsem se dočetla, že to, že ve filmu Salvadora Sobrala nikdo na ulici nepoznal, narušuje integritu filmu. Mně třeba tohle ovšem vůbec nevadilo. Do role buskera mi totiž naprosto sedl (víc, než na eurovizní pódium, ehm).
Z Williama z Wiwiblogs jsem měla hroznou radost, ale předpokládám, že ještě větší ji měl on, že tam mohl být sám za sebe.
Bonus – původní název
Přidala bych ještě jeden bonusový bod za název filmu, kdyby ho nechali v původní podobě. Slyšela jsem totiž, že původní název měl být The Saga of Fire Saga, což by bylo hodně epické a trochu by to pomohlo divákům jako já s utvořením názoru na žánr filmu rychleji.
Co se mi nelíbilo
Na tuhle část pravděpodobně čekáte… Možná vás po té první “oslavné” překvapí, že je toho nemálo. Hlavní problém mám s tím, že když už toho tolik zvládli mít přesně a podle pravidel, proč si to kazit často zbytečným rozporem s pravidly Eurovize. Něco bylo nutné pro příběh, ok. Ale něco fakt ne.
Porušování pravidel
A je to tady. Tak co třeba pravidlo, že na scéně nesmí být víc než 6 lidí? Na to se tam nějak úplně vykašlali. Přišlo mi, že se tam objevovaly úplně náhodné počty lidí.
Mluvení na scéně během semifinále nebo finále je taky vyloženě zakázané. Kvůli tomu, aby šlo vážně jen o písničky (a nemohl si nikdo nahánět přízeň proslovem) i kvůli striktnímu časovému harmonogramu.
Změna verze písničky v průběhu zkoušek už povolená není, v měsících před Eurovizí můžou interpreti dělat tzv. revampy svých songů, ale dost předem se odevzdává jedna finální verze, která je pak už neměnná. A rozhodně ne v rámci posledních zkoušek před semifinálovým večerem.
Změna písničky jako takové, tak ta je absolutně vyloučená. Je to totiž SONG Contest, takže soutěž o nejlepší písničku. Nejen, že by hlavní hrdinové byli vyloučeni, vůbec by je nenechali jinou píseň odehrát. A ve skutečnosti by je zahnali z pódia pravděpodobně už při tom proslovu. U těchto dvou bodů ale chápu, že bylo nutné si pravidla přiohnout kvůli příběhu.
Stejně jako změna písničky, není povolená ani změna kostýmů. Proto se dělá tolik zkoušek, aby všechno šlapalo na čas a na milimetr a nemohl se nikde objevit žádný problém. A dělají se i kostýmové zkoušky. Tři nebo kolik totálních změn kostýmů by v reálně Eurovizi hlavním hrdinům neprošly (nehledě na to, že by kostýmy a propriety stejně měli předem nadiktované od svého týmu nejspíš už dost dlouho před samotnou soutěží). Na místě se myslím dělávají maximálně pouze drobné úpravy kvůli pódiu apod.
Další věcí, která není na Eurovizní scéně dovolená, je používání živých nástrojů. Živý je vždy jen zpěv a veškerá instrumentální část je z playbacku (neplatilo samozřejmě pro první ročníky, kdy instrumentální část zajišťoval místní eurovizní orchestr :). Každopádně, když v eurovizním vystoupení uvidíte někoho s kytarou nebo srdceryvně mlátit do piana, věřte, že jsou to jen rekvizity a zvuk z nich nejde. Proto je závěrečná hudební scéna ve filmu pro fandy Eurovize dost málo uvěřitelná. Nejen, že piano na scéně bylo zapojené a funkční, ale po pár prvních tónech se odněkud ozvaly i další nástroje (Předtočené? I když písničku složili a změnili na poslední chvíli?) Jak už jsem ale zmínila, v reálu by už dávno byli z pódia hrdinové odstraněni (během proslovu nejpozději po promrhání svých přidělených 3 minut na song), což by nás jako diváky samozřejmě připravilo o climax celého filmu.
Fungování semifinále
Od té doby, co se Eurovize účastní více zemí, než by bylo únosné shlédnout během jednoho večera, probíhají v eurovizním týdnu nejprve dvě semifinále, z nichž postupuje omezený počet písniček tak, aby výsledný počet soutěžních čísel ve finále byl okolo 26 (10 + 10 z každého semifinále, 1 vítěz loňského ročníku = pořádající země a 5 z tzv. Velké Pětky – země, co do soutěže sypou nejvíc peněz a diváků a mají zaručené místo ve finále).
Ve filmu se semifinále dost odlišovalo od reality. Někomu přišlo, že to působí, že tam semifinále je jen jedno (to jsem sama ani nepostřehla), nebo že se ho účastnily země, co tam neměly co dělat (to si taky nepamatuji, že by bylo zmíněno jinde, než ve zmršeném vyhlašování výsledků, ale na 100% si jistá nejsem). Co ale naprosto změnili oproti realitě, bylo právě to vyhlašování výsledků. Toho si nešlo nevšimnout.
V eurovizních semifinále se zásadně vyhlašuje stroze jen 10 postupujících zemí. Bez pořadí, bez bodů. Aby to nemohlo nikoho ovlivnit při hlasování ve finále nebo výrazně změnit sázkové kurzy.
Vyhlašování s postupným obvoláváním jednotlivých zemí se děje pouze ve finále, kde to teda trvá klidně stejně nekonečně dlouho jako samotná soutěžní část, ale většinou je to docela napínák.
Ve filmu se jako asi potřebný plot device už v semifinále vyhlašují výsledky finálovým způsobem, kde každá země má živý vstup a přiděluje postupně svoje body. Ani to ale není uděláno úplně správně, tabulka s body se zdánlivě po každém vstupu částečně resetuje (a ještě pokaždé ukazuje jiný počet zúčastněných zemí). Normálně jde o to, že se body od jednotlivých zemí průběžně přičítají a tak se mění pořadí na výsledkové tabuli. A aby tvůrci filmu zmátli diváky ještě víc, za tohle zvláštní bodování přidali ještě standardní vyhlášení toho, kterých 10 zemí tedy postupuje do finále. No, myslím, že to mohlo jít udělat i nějak líp i s tím, že napětí příběhu zůstalo zachováno. (Třeba se už vykašlat na vyhlašování 10 postupujících a udělat to přes ty body?)
Humor
Vždycky když už to vypadalo, že film hezky a vtipně odsýpá, často to pro mě zabili nějakým trapným pokusem o humor, který mi tam nesedl. Nechci tomu dávat jednoznačně nálepku „americký humor“, protože možná prostě jen nejsem typ, co se směje vtipům o velbloudech nebo se tříská do kolen, když někdo shodí ToiToiku s člověkem uvnitř. Podle mě prostě měli na lepší.
Samostatnou divno-rádobyvtipnou kapitolou pro mě byly všechny scény, kde se hlavní hrdina, jakožto Evropan, nějak navážel do Amerických turistů. Jako, ne že bychom si tu z Amíků nedělali občas srandu, ale tak nějak trochu jinak? Tohle na mě působilo hrozně moc jako „Jak si Američané představují, že si Evropané dělají srandu z Američanů„. Jasně, napsat scénu, co si dělá srandu z vašich vlastních stereotypů asi není lehké, ale pro mě to byl na sledování docela nepříjemný cringe.
Islandská příjmení
Někteří Islanďané jsou trochu rozmrzelí, že pro většinu islandských postav byla použitá švédská jména (wtf?), ale to mě osobně zas tak netrápí, protože o islandských křestních jménech nic moc nevím, zato něco vím o islandských příjmeních, resp. jejich neexistenci. A to mě tedy vytáčelo. Je to jen pár let, co jsem přišla na to, že na Islandu vlastně příjmení nemají a používají něco, co se jmenuje patronymum (případně matronymum) – prostě jméno po otci/matce – v překladu pak třeba „syn Olafův“ nebo „dcera Olafova“. Toto jméno se tvoří připojením -son pro syna a -dóttir pro dceru.
Takže asi chápete, proč můj mozek odmítal překousnout, proč se sakra hlavní hrdina jmenuje Lars ErickssonG? Jako asi hrozně slovní hříčka, protože “song”? Haha.
Pak tam podle mě ještě někde padla hláška ve smyslu “We’ve never had luck with Ericksdottir women” implikující, že se tak jmenuje celý jejich rod. Mě to teda štvalo. A překvapuje mě, že na tuhle výtku jsem ještě nikde na internetech nenarazila.
Nesednoucí songy
Ne všechny písně se povedly tak, jak je zmíněno v části s pozitivy. Jako nejmarkantnější nesednoucí song bych za sebe uvedla Coolin’ With Da Homies, která má pro mě úplně jednoznačný USA sound. Je ale pravda, že to samo o sobě není v Eurovizi nemožné, vždyť předloni tam bylo americké country za Holandsko.
Nicméně tak jako tak by tahle písnička podle mě nikdy nesoutěžila za Švédsko. Nedovedu si totiž představit, že by vyhrála Melodifestivalen, což je švédské národní finále.
A to je vše, na co jsem si teď, zhruba dva týdny po shlédnutí filmu a po vyslechnutí pár dalších názorů, vzpomněla. Někdy tomu asi dám ještě druhé zkouknutí a je možné, že článek potom ještě doplním nebo upravím.
A jaký je váš názor? Co ve filmu štvalo vás a co vám naopak udělalo radost? Ráda si to vše přečtu v komentářích.
