Jelikož bylo náhodou zjištěno, že shodou okolností hned několik členů manga-fan teamu oplývá příbuzenstvem u dráhy a tím pádem i jistými cestovními výhodami (například nárokem na cestu do Rakouska 1x ročně zdarma), rozhodli jsme se toho zneužít a ve složení já, Serita a Justy vyrazit prozkoumat Vídeň.
Část onoho “příbuzenstva na dráze“ (přesněji řečeno moji rodiče) se ovšem rozhodla náš geniální nápad zkopírovat a tak se k nám přidali. Naštěstí jen na cestu vlakem, kde musím uznat, že se jejich přítomnost velmi vyplatila, protože mi pomáhali vlastními těly necelé tři hodiny držet v přeplněném vlaku místa pro Seri a Justyho, kteří přistupovali až v Brně.Cesta vlakem probíhala ve znamení kontroly zásob, plánování trasy a několika šokujících odhalení. Justy na sebe prozradil, že v životě nejel pater nosterem a byl velice zklamaný, že „sa to nahoře neobracá“ ^^
Ve Vídni na nádraží s námi hned naperóně navázal kontakt podivný mužíček, který se lámanou angličtinou ptal, zda je tu správně v Rakousku, ve Vídní. Ujistili jsme ho, že ano a sami jsme už trochu méně sebejistě vyrazili do útrob velkoměsta.Velmi záhy jsme narazili na první asijskou restauraci. Aby bylo jasno, tenhle report vám má totiž mimo jiné přinést užitečné informace, kdybyste se někdy do Vídně sami vydali a zajímali se o stejně kraviny jako my (asisjské restaurace a comic shopy ^.^‘) Abych se vrátila zpět k tématu: Tato nenápadná restaurace se nachází na Prinz-Eugen-Strasse nedaleko Jižního nádraží a její výhodou je extrémně levné sushi.
Dále jsme prošli přes Schwarzenbergplatz – náměstí s falešnými sakurami, fontánou a pomníkem ruským hrdinům (WTF?), na nedalekém sloupu jsme objevili inzerát na byt, psaný v pravé nefalšované polštině, která je opravdu asi druhým nejfrekventovanějším jazykem ve Vídni, a vydali jsme se obdivovat vídeňskou moderní architekturu – výtvory pana Hundertwassera.
Cestou jsme ovšem potkali pobočku jedné sítě japonských restaurací, o které se nemůžu nezmínit. Ona síť se jmenuje Akakiko a konkrétní restaurace, u které jsme pár minut zvenku slintali se nachází na Landstrasser Hauptstrasse 59. Jsou v ní možná o trochu vyšší ceny, ale rozhodně ne nějak neúnosně a máte za ně zaručenou kvalitu (co se nám tak zdálo jako vnějším pozorovatelům ;o) Minimálně to prostředí vypadalo dost luxusně (kdyby náhodou jídlo ne).
Hunderwasserhaus jsme našli téměř bez problému. Na poslední odbočce jsme totiž potkali milou Rakušanku, která nás jako hloupé turisty správně zanavigovala a ještě nám poradila, že je to ten modrej, asi abychom ho náhodou neminuli ^^ Musím uznat, že Hundertwassetrhaus je naprosto originální, impozantní, vymakaný a fakt nás dostal. Jen nás mírně vyděsilo, jak se rozlejzá do dalších domů. Jestli to takhle půjde dál… ;o) Už i o pár desítek metrů dál se vyskytuje další „nakažený“ barák – KusntHausWien. Fakt se to podezřele šíří ^^
Po tomto vysilujícím kulturním zážitku jsme se rozhodli na chvíli si odpočinout v parku. Cestou jsme ještě minuli Oskar Kokoschka Platz, kterého bychom si nebýt průvodce asi ani nevšimli, protože ta mírně rozšířená ulice náměstí nepřipomínala ani vzdáleně. Byli jsme nuceni konstatovat, že Kokoschka má sice plakáty na svoji výstavu po celém městě, ale aby mu udělali pořádný náměstí, to ne. Tedy, ne, že by nás to nějak výrazně trápilo… ;o) A pak už hurá do Stadtparku.
Parky ve Vídni jsou opečovávané, zelené, čisté a (co nás překvapilo nejvíc) plné laviček. Když říkám plné, myslím opravdu plné. Zástupy laviček na každém kroku. Jako kdyby se chystaly na nějaký hromadný útok. Ale vážně, přišlo mi, že ve Vídni mají tolik laviček, že byste na ně mohli v klidu umístit všechny pražské důchodce a ještě by vám zbyly nějaké na rozkradení. Justy nezklamal a vytáhl tradiční český výletnický oběd – konzervu. Mezitím jsem začala listovat v našem věrném průvodci a psychicky připravovat skupinku na objekty, které nás v kulturní části našeho putování ještě čekají. Když jsem přečetla informaci, že v císařské hrobce jsou uložena těla většiny Habsburků, ale srdce a vnitřní orgány mají v Augustinenkirche, vypozoroval v tom Justy jasný quest, který si v ničem nezadá s běžnými počítačovými hrami a tak se začalo plánovat. Naše strategie ohledně kompletace habsurg-zombíků naštěstí zůstaly jen v teoretické rovině.
Když jsme byli náležitě odpočatí a veškeré morčacie mäso už bylo v Justyho žaludku, vyrazili jsme na další cestu. Čekala nás obhlídka nejklasičtějších klasik Vídeňského centra, o kterých se nebudu rozepisovat, jinak bych se k té japanofilní části výletu asi nikdy nedostala. Jediná historka, která by asi stála za zmínku byla, když nás uprostřed Hofburgu odchytila partička německy mluvících malých kluků. Když jsme po chvíli vydedukovali, že se nás neptají na cestu nýbrž na nějakou anketní otázku (a já po zaslechnutí slova Weltmeisterschaft odhadla, že půjde asi o fotbal), hrdě jsme odpověděli že Češi. Chlapci si pro nás vytvořili novou kolonku, udělali do ní první čárku a s radostnými výkřiky „Endlich Tsechien“ vesele odběhli. No vážně.
Poté konečně začala ještě o něco zábavnější avšak o nic méně kulturní část našeho výletu. Nejdříve jsme se přesunuli na Getreidemarkt, který není vůbec ničím zajímavý, tedy kromě jména a toho, že jsem tam (tak trošku omylem) byli dvakrát. Také se tam vyskytuje korejská restaurace Saigon, o které taktéž nic nevím, ale jak jsme šli kolem dvakrát, tak jsme si ji zapamatovali.
Sami jsme poobědvali až o kousek dál, na Wienzeile. Na téhle obří jídelní a trhové ulici jsme zaznamenali ještě větší hustotu asijských bister a restaurací než kde jinde. Jedna dokonce vypadala, že obsahuje i pravé Japonce. Přebíhali jsme mezi nimi, zvažovali, porovnávali, vybírali, až jsme nakonec zapadli do nejpodezřeleji a nejlevněji vypadajícího Sushi Kinga ^__^ na Linke Wienzeile. Ukázalo se, že volba to byla vynikající. Za 10€ jsme dostali bento, které bohatě vystačilo pro 3 a ostudy jsme udělali nejmíň za 10. To byste nevěřili kolik radosti můžou způsobit třeba takové rozlamovaní hůlky. (Nebo vlastně tušili, pokud jste viděli Azumangu ^^)
Po jídle jsme se celí rudí (od smíchu a studu zhruba rovnoměrně) konečně vydali vstříc našemu hlavnímu cíli – RUNCH COMICS Nachází se na Kaiserstrasse, což je blízko Západního nádraží a ze slavné Mariahilferstrasse je vidět.
Slibované hromady mangy byly opravdu impozantní. Stejně tak figurky a další serepetičky okolo. Strávili jsme tam dobu zjevně až moc dlouhou na to, aby nás považovali jen za normální freaky, ale my měli své (ne vždy úplně obhajitelné) důvody. Jedním z nich byla hrabárna v horním patře, kde jsme doufali, že najdeme třeba nějaké zašlé klenoty. Zvlášť po tom, co jsme narazili na nějaké známější tituly v angličtině, jsme se do hrabání v přepravkách s vyřazenou mangou pustili ještě vehementněji. Většina pokladů, co jsme v té kupě 13. volumek, hentai, všemožných návodů a podivných artbooků našli, byly klenoty spíše v tom negativním slova smyslu. Ale nakonec jsem si z horního patra odnesla alespoň 2. volume Ranmy v angličtině. Za 3€, no nekupte to ;o) Dole jsme se pak ještě pohrabali v DVDčkách, ohledali, zda vedou takové věci jako originální dabing, prozkoumali nově objevenou zadní místnost (kde se kromě artbooků prodávali i normální komixy – už jsme si začali říkat, že na comics store je to nějaké jednostranně zaměřené ;o) a provedli fotodokumentaci. Obzvláště Rei ve svatebním se musela nafotit pro chudáka Voida, který by údajně jel s námi, kdybychom mu řekli včas. Nejspíš žil minimálně poslední dva měsíce někde v jiné dimenzi, jinak si nedokážu vysvětlit, že mu uniklo, že se chystáme na výlet. Předpokládali jsme, že až mu fotku jeho vyvolené ukážeme, sbalí se a vyrazí směr Vídeň ještě onoho dne večer. Neodhadli jsme to. Asi nebyla hezky vyfocená. Když jsme si dostatečně užili, osahali, prohlédli a oslintali, co se dalo, zaplatili anglické i německé mangy a nafasovali FMA igelitky, vyšli jsme konečně na čerstvý vzduch.
Venku jsme zjistili, že čas se nám už docela nachýlil a na dlouhou cestu k nádraží nám zbývá tak akorát času. Vydali jsme se tedy svižným krokem zpět k dalekému výchozímu bodu. Cestou jsme se ale ještě stihli vyfotit u neznámého sushi baru na Wiedner Hauptsrasse.
Největší překvapení dne nás čekalo překvapivě kousek od cíle, když už nám zbývalo jen zoufalých pár minut. Ještě jeden comic shop! Tentokrát na Favoritenstrasse poblíž Südtiroler Platz, prostě už skoro na konci u kolejí (jak říkám, kousek před cílem) Vešli jsme a opět jsme spatřili nepřebernou záplavu mangy. Tentokrát ještě korunovanou velkou Shounen-ai policí s jasným označením a ilustrativním obrázkem. Tak jsem si tam jen bleskově zaslintali, vysvětlili prodavačce, že takhle my vypadáme normálně a jsme jen v šoku z tolika mangy pohromadě, a vypadli. Prodavačka měla pochopení a tak nám věnovala ještě Manga Preview, které je sice tak jako tak zdarma, ale my bychom ho stejně nikde jinde nesebrali. Chápavá paní prodavačka si zaslouží velké ocenění a ten obchůdek bližší ohledání. Mno, snad příště.
Cestou ve vlaku jsme zvládli ještě pořešit téma takové závažnosti, jako jsou jazykové bariéry v rámci M-F (no uznejte, že páč není žádné odporné slovo, že ne ;o) Ještě, že jsme ještě stále byli – jak podotkla Serita – na neutrálním území: v Rakousku. V Brně mí dva společníci z posledních sil vyhupli z vlaku a já se uložila ke slastnému spánku na sedadle. Byl to přecejen dloooouhý den. (Obzvláště pro někoho, kdo musel na vlak vstávat ve 3 ráno ><)
— fotky (c)Justy — úprava (c)já — moje fotky zde —
květen 2008
